Článek
Nedávno jsem si na ulici všimla osamocené holčičky. Jelikož jsem hned nechtěla být příliš akční, stoupla jsem si opodál a situaci chvíli monitorovala - nebyla jsem si totiž jistá, jestli její rodiče nejsou někde poblíž. Třeba jen čeká, až si nakoupí a vrátí se pro ni, říkala jsem si. Malá slečna v růžové bundě byla relativně klidná, jen se rozhlížela okolo sebe a zřejmě věřila, že její rodiče si pro ni brzy přijdou.
Dala jsem tomu asi pět minut, než jsem začala být aktivní. A během těchto 5 minut o slečnu nikdo z procházejících lidí nezavadil ani pohledem. Nikomu nepřišlo divné, že se na rušné ulici pohybuje samotné dítě, které ještě není dost velké na to, aby bylo bez dospělého doprovodu. Ti chodci si jí možná letmo všimli, ale třeba spoléhali na pomoc ostatních, kteří tolik nespěchají a mají dost času na to, aby „marnili“ čas se ztraceným dítětem a čekáním na to, až přijedou policisté a případ si převezmou do svých rukou. Možná taky čekali, že dívka by si o pomoc řekla sama, kdyby ji skutečně potřebovala. Ale ruku na srdce, ne každé dítě je připravené v podobné situaci správně zareagovat.
Já jsem si ten čas udělala, protože jsem nechtěla, aby se stalo nějaké závažné neštěstí. Byla to rušná ulice a okolo projížděla spousta aut. Přišla jsem k dívce, dřepla si a opatrně se jí začala vyptávat, abych zjistila nějaké informace.
„Ahoj, už chvíli koukám, že chodíš sem a tam a rozhlížíš se okolo sebe. Čekáš na maminku nebo tatínka?“
„Dobrý den, byla jsem s rodiči, ale asi jsem se ztratila.“
Snažila jsem se nenásilně zjistit víc - jak se jmenuje, kde bydlí a s kým byla naposledy. Řekla mi jméno, ale nic moc dalšího jsem z ní nevydolovala. Prý šla s maminkou, ale teď ji nikde nevidí.
Uplynulo dalších deset minut a když rodiče stále nepřicházeli, rozhodla jsem se zavolat na policii, abych informovala o ztraceném dítěti. Uvedla jsem popis holčičky a místo, na kterém jsme se nacházely a operátor, se kterým jsem mluvila, mě požádal, abych se slečnou vyčkala na místě do příjezdu hlídky. Než jsem zavěsila, zeptala jsem se, co mám dělat v případě, že se před jejich příjezdem objeví rodiče, protože tahle varianta nebyla zcela vyloučena. Prý stačí zavolat na to stejné číslo a hlídku odvolají.
Happy end
Nakonec všechno dobře dopadlo. Rodiče se skutečně objevili pár minut poté, co jsem zavěsila telefon a případ se obešel bez příjezdu policejní hlídky. Maminka s tatínkem byli rozrušení, ale šťastní, že dceru konečně našli.
Ukázalo se, že byli v obchodě hned za rohem a holčička se nechala zlákat pejskem, kterého zahlédla a chtěla si ho pohladit. Nad následky nepřemýšlela, když utekla o pár ulic dál, na místo, kam běžel pes. A jakmile si uvědomila, že vůbec netuší, kde je, zastavila se a čekala.
Rodiče se ji vydali hledat a prý už také zvažovali, že zavolají policii. Poděkovali mi za všímavost a byli vděční, že jsem s jejich dcerou zůstala. A já jsem byla ráda, že jsem nezůstala jen jedním z těch, kteří bez povšimnutí kráčeli dál. Stačí opravdu málo – všimnout si a zastavit se.
