Článek
Byla jsem hladová. Obyčejně lidsky hladová. Jenže jakmile jsem si jídlo přidala, u stolu se rozhostilo ticho, které se nedalo přeslechnout. Seděli jsme u příbuzných, u kterých se vždycky jí podle pravidel, která nikdo nahlas nevysloví, ale všichni je znají. Porce jsou předem dané. Každý má svůj talíř a svůj prostor. Přidávání se tu moc nenosí, nebo spíš nosí se jen pro některé. Děti, muže, hosty, kteří vypadají, že by jinak umřeli hlady. Já jsem do žádné z těch kategorií nezapadala.
Jakmile jsem položila lžíci zpátky, ucítila jsem ty pohledy. Nebyly zlé. Nebyly ani vyčítavé. Byly tiché. A právě to ticho bylo horší než jakákoli poznámka. Nikdo neřekl, že jsem si neměla přidávat. Nikdo se nezeptal, jestli mi ještě chutná. Nikdo se ani neusmál. Jen se najednou přestalo mluvit.
Někdo si odkašlal. Jiný se začal vrtat v talíři. Konverzace, která se do té doby líně převalovala kolem práce, počasí a sousedů, se rozpadla. Seděla jsem tam s plným talířem a měla pocit, že jsem udělala něco nepatřičného. Něco, co se neodpouští. Jako bych porušila nepsané pravidlo slušnosti, i když jsem si jen vzala jídlo.
Najednou jsem si začala všímat sama sebe. Jak sedím. Jak držím příbor. Jak rychle jím. Každé sousto bylo těžší než to předchozí. Chuť jídla se vytratila a zůstala jen nepříjemná pachuť studu. Hlavou mi běželo, jestli jsem opravdu tak hrozná, že jsem si dovolila chtít víc. Jestli jsem měla raději říct, že už nemám hlad, i když bych si doma stejně něco dala.
Vzpomněla jsem si na všechny ty situace, kdy jsem si v životě raději nevzala víc. Neřekla si o přidání. Neřekla si o pomoc. Neřekla si o prostor. Protože se to nehodilo. Protože by to mohlo někoho rušit. Protože by to mohlo působit nevděčně. A přitom jsem byla jen unavená, hladová, lidská.
U toho stolu jsem si připadala malá. Jako holka, která by měla vědět, kde je její místo. Nevyčnívat. Nechtít. Nezabírat víc, než jí náleží. Nikdo mi to neřekl, ale všechno to ve vzduchu viselo. Ta očekávání, která se předávají v rodinách tiše, z generace na generaci. Ženy mají být skromné. Nenápadné. Vděčné za to, co dostanou.
Když jsem dojedla, talíř jsem odsunula stranou a automaticky jsem se omluvila, aniž bych vlastně věděla za co. Bylo to naučené. Omlouvat se za to, že existuju, že něco chci, že mám potřeby. Někdo mávl rukou, že se nic neděje. Ale mně se dělo hodně.
Cestou domů jsem na tu situaci pořád myslela. Na to ticho. Na ten pocit, že jsem překročila hranici, která vlastně nikdy nebyla jasně daná. A došlo mi, že nejhorší na tom nebylo to, že bych dostala výčitku. Výčitku bych možná zvládla. Mohla bych se ohradit, vysvětlit se, bránit. Ale ticho vás odzbrojí. Nutí vás pochybovat o sobě. Přemýšlet, jestli jste přehnaní, nevhodní, příliš.
Došlo mi, kolikrát jsem v životě raději mlčela, abych se vyhnula tomu tichu. Kolikrát jsem se uskromnila, jen aby byl klid. Kolikrát jsem si řekla, že to nějak vydržím, že to není tak důležité. A přitom to důležité bylo. Protože nejde o jídlo. Jde o to, jestli si dovolíme zabrat prostor. Jestli si dovolíme chtít víc, aniž bychom se za to museli stydět.
Od té návštěvy vím, že ticho může bolet víc než slova. Protože slova jsou viditelná. Dají se uchopit. Ticho se vám usadí někde hluboko a pomalu vám začne našeptávat, že možná opravdu chcete moc. A já už nechci celý život jíst potichu jen proto, aby kolem bylo příjemné ticho. Chci se najíst, když mám hlad. A nechci se za to omlouvat.
