Článek
Řekl mi, že tohle by přece „nikdy neudělal“, že bych se měla stydět a že máma s tátou si zaslouží dožít doma. Jenže doma jsem s nimi byla já, ne on.
Všechno bylo na mně
Naši začali být nemocní skoro současně. Táta po mrtvici sotva chodil a máma měla Alzheimerovu chorobu. Ze začátku jsem si říkala, že to zvládnu. Že jim dlužím všechno, co pro mě udělali, a že přece nebudu ta dcera, co odloží rodiče do ústavu. Jenže brzy se ukázalo, že to není tak jednoduché.
Pracuju na plný úvazek, mám rodinu, dvě děti a domácnost. Všechno se mi začalo hroutit. Ráno jsem odcházela s výčitkami, že je nechávám samotné, a večer jsem se vracela do domu, kde byl cítit strach, únava a bezmoc. Máma mě často nepoznávala, táta se zlobil a měl pocit, že mu chci něco brát. Někdy jsem se musela zamknout v koupelně, abych se aspoň na chvíli vybrečela.
Bratr měl vždycky plno řečí
Bratr bydlí sto kilometrů od nás. Je ženatý, děti už má velké a podle svých slov „pracuje hodně a nemá čas“. Když jsem ho prosila o pomoc, většinou řekl, že zrovna teď to nejde, ale že „příště určitě přijede“. Jenže to příště nikdy nepřišlo. Zavolal maximálně jednou za měsíc, aby mi řekl, že bych měla být trpělivější a že máma s tátou to cítí, když jsem podrážděná. Jako by to všechno byla moje vina.
Když jsem mu řekla, že jsem se byla podívat v jednom domově důchodců, rozčilil se. Řekl mi, že bych měla mít víc empatie, že přece nejde dát vlastní rodiče někam „mezi cizí lidi“. Zeptala jsem se ho, jestli si je tedy vezme k sobě, když je to tak nepředstavitelné. Na to mi odpověděl, že jeho byt je malý a že by to stejně nezvládli.
Každý den byl boj
Nejtěžší bylo sledovat, jak se mi vlastní máma ztrácí před očima. Někdy si sedla ke stolu a čekala na svého tatínka, který zemřel před čtyřiceti lety. Jindy se bála jít spát, protože měla pocit, že je někde cizí. Táta byl naopak fyzicky přítomný, ale psychicky zlomený. Občas se hádali, občas plakali. Já mezitím běhala mezi prací, školou dětí, nákupem a vařením.
Už jsem nemohla. Někdy jsem si přála, aby se stalo něco, co mi rozhodne za mě, protože já už jsem sílu rozhodovat neměla. Všechno, co jsem udělala, bylo špatně. Když jsem byla doma, měla jsem pocit, že zanedbávám práci a děti. Když jsem šla do práce, cítila jsem se provinile, že nechávám rodiče samotné.
Rozhodnutí, které bolelo
Nakonec jsem to udělala. Po dlouhém váhání jsem je přihlásila do domova. Měla jsem strach, že mě budou nenávidět. Ale když tam poprvé přišli, máma se usmívala, protože si myslela, že je na návštěvě. Táta byl zaražený, ale když viděl, že tam mají jídlo, čistotu a péči, trochu se uklidnil. Já jsem ten den brečela celou cestu domů.
Bratrovi jsem to oznámila. Řekl, že jsem bezcitná a že na tohle nikdy nezapomene. Od té doby se mnou skoro nemluví. Jenže on netuší, jaké to bylo. Neví, jaké je to vstávat uprostřed noci, protože máma křičí, že chce domů, a táta se snaží vstát z postele, i když nemůže. Neví, jaké to je poslouchat výčitky a přitom dělat všechno, co jde.
Klid, který přišel až později
Dnes už tam jsou skoro rok. Máma je spokojená, má kolem sebe lidi, se kterými si rozumí, i když jejich jména hned zapomene. Táta se přidal do skupiny pánů, kteří hrají karty a sledují zprávy. A já? Já konečně zase spím celou noc. Chodím je navštěvovat několikrát týdně, nosím jim oblíbené buchty a přestala jsem mít pocit, že jsem zklamala.
Možná jsem pro bratra ta špatná. Ale vím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Péče o rodiče není o tom, kdo víc mluví o lásce, ale kdo skutečně pomůže, když je to potřeba. A ten, kdo mě soudí, by si měl nejdřív zkusit být na mém místě.
