Článek
Najednou řízky nebyly dost, místo nich měl servírovat fermentovaný květák. A sám začal přemýšlet, jestli ještě vůbec patří do kuchyně.V kuchyni jsem začal už jako učeň. Bylo mi šestnáct, když jsem poprvé obalil řízek v mouce, vajíčku a strouhance. Vonělo to tehdy stejně jako dnes. A já měl radost, že dělám něco poctivého. Nešlo mi o michelinské hvězdy, chtěl jsem prostě vařit dobře, tak aby lidem chutnalo. A že jim chutnalo, o tom nepochybuju. Za ty roky jsem usmažil tolik řízků, že bych je mohl sázet místo cihel.
Jenže pak se všechno změnilo. Restauraci, kde dělám už deset let, koupil nový majitel. Mladý, sebevědomý, plný nápadů. Chtěl „něco svěžího“, „něco pro mladé“, „něco jako fine dining“. Nejdřív jsem si říkal, že se to mě netýká. Že si nahoře hrají na šéfy a já si dál budu dělat to svoje. Ale mýlil jsem se.
Jednoho dne přišel a položil mi na stůl nový jídelní lístek. Místo smaženého sýra byl pečený celer s granolou. Guláš zmizel úplně. A místo mých řízků, fermentovaný květák s kešu krémem. Chvíli jsem si myslel, že si dělá legraci. Jenže on se tvářil vážně. „Tohle je budoucnost, Petře. Musíme jít s dobou,“ řekl mi s úsměvem. Já jen koukal a přemýšlel, jestli mě náhodou nepřehodili do úplně jiné planety.
Nebylo to jen o jídle. Bylo to o tom, že všechno, co jsem doteď dělal, najednou přestalo být dost dobré. Přestal jsem si být jistý, jestli mám ještě co nabídnout. Když jsem se pokusil připravit ten květák podle receptu, měl jsem pocit, že vařím z měsíčního prachu. Nic z toho, co jsem znal, se v té nové kuchyni nehodilo.
Ale přesto jsem to zkusil. Naučil jsem se, jak fermentace funguje, jak chutná miso a co to je tahini. Ne že bych z toho měl radost, ale říkal jsem si, že možná ještě není čas jít do důchodu. A víte co? Nakonec jsem přišel na to, že i ten květák se dá udělat tak, že to lidem chutná. Nepřestanu být kuchařem, jen se asi budu muset smířit s tím, že řízek už nebude králem menu.
A stejně si ho doma smažím každý víkend. Pro sebe. A pro vnoučata, co si na žádný pečený celer zatím nezvykli.
