Článek
Alena se rozhodla, že si udělá přesně takové dopoledne. Vyrazila do kavárny, o které jí říkala kolegyně. Ta, kde mají krásný interiér, retro křesla a baristu, co připomíná mladého Toma Waitse, kdyby ho potkal Netflix.
Všechno bylo podle očekávání. Hřejivé světlo, vonící káva, lidé s notebooky, kteří vypadají, že právě vyřešili třetinu globálního oteplování. Alena si objednala cappuccino, posadila se a začala se pomalu nořit do myšlenek o tom, že není vlastně špatné být chvíli sama.
A pak přišla chvíle zaplatit.
„V hotovosti, prosím,“ řekla s úsměvem, protože to říká vždycky – ze zvyku, z jistoty, z jakési potřeby mít kontrolu nad tím, co opravdu vydává z peněženky. A možná i proto, že když vidí plastovou kartu, nevidí peníze, ale ten pocit, že to vlastně všechno jen mizí do vzduchu.
Servírka, mladá slečna s copem a náušnicí ve tvaru vína, se na ni podívala, jako by právě řekla, že přišla zaplatit něčím z jiného století. „V hotovosti?“ zopakovala pomalu, jako by ten pojem někde slyšela, ale neuměla si ho zařadit. „No… my to samozřejmě bereme, ale teda moc lidí už to nedělá.“
Alena se trochu zasmála, protože si myslela, že to je vtip. Nebyl.
Slečna začala nervózně otvírat zásuvku, ve které zjevně nevládla žádná měna. Několik mincí, pomačkaná stokoruna a účtenka z roku 2021. Hledala drobné, pak hledala větší bankovku. Mezitím se snažila neztratit konverzační nit.
„Vy nemáte kartu?“ zeptala se, a v jejím hlase nebyla výčitka, spíš něco mezi lítostí a údivem, že se právě setkala s člověkem, který ještě neprošel vývojovým stádiem.
„Mám,“ odpověděla Alena klidně. „Ale dneska chci platit v hotovosti. Nezlobte se.“
Slečna neodpověděla. Jen pokrčila rameny, podívala se směrem ke kolegyni a pokusila se o úsměv, který měl vyjádřit: já s tím nic nenadělám, tohle je ten svět před Spotify.
Alena si vzala nazpět tři desetikoruny, rozloučila se a šla. Venku bylo slunečno a vzduch voněl čerstvě upečeným pečivem z vedlejší pekárny, kde mimochodem také platila hotově. Tam se jí nikdo neptal, jestli je z minulého století.
Doma si to celé přehrávala znovu. Nešlo o peníze, nešlo o technologii. Šlo o ten tón. O ten pohled, který říkal: Vy jste divná. Vy jste stará. Vy jste z doby, kdy se zapisovalo perem.
A přitom – nebyla. Vlastně si připadala docela moderně. Má e-mail, chytrý telefon, Spotify, Netflix a umí poslat MMS i bez dětí. Ale taky má nějaké zvyky. A mezi nimi je i to, že občas zaplatí fyzickými penězi. Ne kvůli rebelii. Kvůli jistotě. Kvůli kontaktu s realitou. Kvůli tomu, že když vidí mince, tak ví, že je něco skutečné.
Začala se ptát i přátel. A zjistila, že v tom není sama.
Jedna známá jí řekla, že platí hotově vždy, když si kupuje květiny. Prý aby ta kytka nebyla „jen z karty“. Jiná si dává do peněženky přesný rozpočet na víkend a odmítá ho překročit. A kolega z práce? Ten si prý platí obědy bankovkou, protože prý „karta u jídla přináší špatnou karmu“.
Možná je to hloupé. Možná je to zbytečné. Ale možná právě tohle dává našemu životu nějaký řád. Ne každé pípnutí je pokrok. Ne každá hotovost je přežitek. A ne každá žena, co si z kabelky vytáhne bankovku, je rovnou z minulého století.
Tak až příště budete stát ve frontě a někdo před vámi vytáhne dvě dvacetikoruny, neobracejte oči v sloup. Možná si tím platí klid, jistotu a kousek důstojnosti v době, kdy se všechno měří rychlostí přenosu dat.
