Článek
Byl to klasický ranní meeting. Všichni trochu zpomalení, hlavy ještě plné nedělního režimu, káva v kelímku, oči do mobilů, formální úsměvy. Já byla v kanceláři nová, pár týdnů po nástupu. Snažila jsem se zapadnout, nepřitahovat pozornost, dělat věci správně, ideálně nenápadně. A ten den jsem si řekla, že si místo bagety z automatu přinesu oběd z domova. Uvařila jsem večer guláš. Takový ten poctivý, s cibulkou, paprikou, pepřem, co voní až do chodby. Udělala jsem ho víc a jednu porci si dala do plastové krabičky. Pořádně zavřít, vložit do tašky, zabalit do utěrky. Měla jsem z toho dobrý pocit. Domácí jídlo, ekonomické, voňavé, připravené. Co se může pokazit?
Když jsem ráno jela tramvají, už jsem cítila, že se něco děje. Lehounká vůně. Taková ta teplá, známá, útulná. Ale říkala jsem si, že je to jen autosugesce. Přesně v devět jsme se sešli v zasedačce. Dveře se zavřely, klimatizace běžela, a vedoucí vytáhl tabulku na obrazovku. Všichni se tvářili, že jsou soustředění. A pak to přišlo. Zvedl obočí, zakroutil hlavou a s výrazem napůl pobavení a napůl pohoršení řekl: „Co je tohle za vůni? Máte někdo něco?“
V tu chvíli se v místnosti rozhostilo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Všichni zvedli hlavy, rozhlédli se a snažili se tvářit nevinně. Jen já cítila, jak se mi potí ruce, jak mi hoří uši a jak se v duchu modlím, aby ta taška prostě zmizela. Jenže nezmizela. Ležela pod stolem, nenápadně opřená o mou nohu. A zřejmě se do ní vloudil kousek guláše, který právě toužil být objeven. Nikdo nic neřekl. Vedoucí to znovu přejel pohledem, pokrčil rameny a pokračoval. Jenže jednou zasetá myšlenka se už nedala vymazat.
Během porady jsem přestala vnímat cokoliv jiného. V hlavě mi běželo jen jedno – ví, že jsem to já? Smrdím celá? Je to fakt tak silný? Cítí to jen on, nebo už celá místnost? A co když se krabička otevřela? Co když se něco vylilo? Co když budu mít na dně tašky celý oběd? Přísahám, že těch čtyřicet minut jsem prožila s takovým nervovým napětím, že by to vydalo na dva týdny dovolené. Když porada skončila a lidé začali vstávat, snažila jsem se odejít poslední. Vzala jsem tašku s takovou opatrností, jako by v ní byla bomba. A s největší tichostí jsem ji odnesla na záchod.
A tam, s hlavou ve dřezu, jsem zjistila, že víčko bylo špatně zacvaknuté. Jen nepatrně. Ale dost na to, aby se do látky tašky vsákla vůně, která ve vzduchoprázdném prostoru zasedačky vytvořila dojem, že se tam někde pod stolem vaří guláš. Utírala jsem to papírovým ručníkem a měla chuť plakat i smát se zároveň. Nikdy jsem si nemyslela, že domácí jídlo může být tak zrádné.
Vrátila jsem se zpět na své místo a snažila se tvářit normálně. Kolegové nic neřekli. Možná nic netušili. Možná byli tak slušní. Anebo si to budou pamatovat navždycky. Těžko říct. Ale já vím, že od té doby nosím obědy v hermeticky uzavřeném boxu s dvojitým uzávěrem a několika vrstvami utěrek. A pokaždé, když slyším větu „Co je to tady za vůni?“, zůstane mi v těle ten malý výboj paniky.
A přesto – když se na to dívám zpětně – vlastně jsem ráda, že se to stalo. Protože to byl ten den, kdy se něco prolomilo. Kdy jsem přestala být ta nová, co mlčí. Kolega mi druhý den přinesl karamelovou sušenku a řekl se smíchem: „Snad to dneska nepřebiješ gulášem.“ A já věděla, že to ví. A že mi to nevyčítá. A že někdy i takový trapas může otevřít dveře.
Od té doby se z toho v kanceláři stala legenda. „Bacha na guláš,“ říkají si, když někdo nese krabičku. A já se směju s nimi. Protože někdy se nejvíc sblížíte s lidmi právě v těch chvílích, kdy byste se nejradši propadli. A ukáže se, že to, čeho jste se báli, není konec světa. Jen začátek příběhu, který si jednou s úsměvem připomenete u oběda. Třeba nad gulášem. Ale tentokrát pěkně v jídelně. A s víčkem pořádně zacvaknutým.
