Článek
Když ke mně přišla s tím tenkým růžovým sešitem, myslela jsem, že mi chce ukázat nějaké kresby nebo seznam přání k narozeninám. Už pár dní jsem cítila, že se v ní něco děje. Byla tišší, často se zavírala v pokoji a vymlouvala se na únavu. Stála přede mnou a řekla, že bych si to měla přečíst. Podala mi deníček tak opatrně, jako by držela něco křehkého. Vzala jsem si ho s pocitem, že se jí tím přiblížím.
Otevřela jsem první stránku a hned mě přivítal její úhledný rukopis, který se během let skoro nezměnil. Jenže obsah byl jiný. Nebyl to svět dětských radostí a starostí. První věty mě zastavily. Psala o tom, že se poslední dobou necítí dost dobrá. Že se bojí, že mě zklame. Že má pocit, že všechno, co dělá, je nějak špatně. V tu chvíli mě bodlo u srdce, jako bych čelila důkazům, že jsem celou dobu přehlížela něco zásadního.
Listovala jsem dál, i když se ve mně všechno napínalo. Psala o tom, jak se cítí ve škole, že se straní ostatním, protože má strach, že ji nebudou mít rádi. Uprostřed jedné stránky stálo, že někdy přemýšlí, jestli by doma nebylo lépe bez ní. Ty věty byly jako led. V hlavě jsem slyšela jen vlastní tep. Nevěřila jsem, že něco takového mohlo vzniknout v její hlavě a že jsem to přesto nepoznala.
Seděla jsem u stolu, deníček před sebou a ruce se mi třásly. Byla tam slova o samotě, o tom, že je zahlcená. Uvnitř ní se odehrával svět, který se přede mnou schovával tak dlouho, až jsem zapomněla, že i děti mají svá těžká místa. Přitom jsem si myslela, že spolu mluvíme o všem. Že by za mnou přišla, kdyby něco bylo špatně. Ale realita ležela přede mnou na papíře a já měla problém tu tíhu přijmout.
Zavřela jsem deníček, protože jsem měla pocit, že už nesnesu číst dál. Věděla jsem, že mě to ještě bude bolet, ale musím to zvládnout. Nechtěla jsem, aby si myslela, že mě její myšlenky vyděsily nebo že ji soudím. Když vešla do kuchyně, podívala se na mě otázkou, jako by čekala rozsudek. Viděla jsem v jejích očích nejistotu a možná i strach, že jsem objevila něco, co měla raději nechat uvnitř.
Nedokázala jsem hned mluvit. Objala jsem ji, aby věděla, že jsem tady. Chtěla jsem, aby cítila, že má místo, kam může složit svou tíhu, aniž by se bála, že ji odmítnu. Vysvětlila jsem jí, že mě mrzí, že se tak cítí, a že mě bolí, že jsem si toho nevšimla. Byla jsem připravená poslouchat, i kdyby to mělo trvat celé hodiny.
Ten deníček se stal mostem. Díky němu jsem se dostala k myšlenkám, které přede mnou skrývala možná víc, než si uvědomovala. Mluvily jsme dlouho. Vyprávěla mi, co ji trápí, a já jsem si slíbila, že už nikdy nepřipustím, aby se ve svém vlastním domě cítila sama.
A i když mě ty stránky bolely, dnes vím, že to byla šance začít znovu a lépe. Protože někdy musí člověk zalistovat do cizího světa, aby pochopil, že ten jeho vlastní potřebuje pozornost víc, než si připouštěl.
