Článek
Dcera začala chodit na brigádu s nadšením. Vracela se unavená, ale vždy měla pocit, že něco dokázala. Pár hodin práce v malém obchodu, příjemné prostředí a pár stovek do kapsy. Tak nám to alespoň líčila na začátku. Nechtěli jsme být přehnaně podezřívaví, tak jsme ji v tom podporovali a byli rádi, že se učí samostatnosti. Jenže postupně se její nálada měnila. Začala být podrážděná, méně komunikativní, a když jsme se ptali, jaké to bylo v práci, jen pokrčila rameny.
Nejdřív jsme si říkali, že je jen unavená. Brigáda o víkendu není pro nikoho jednoduchá, natož pro někoho, kdo ještě chodí do školy. Jenže pak si jednou večer sedla a bylo vidět, že má na krajíčku. Chtěla něco říct, ale nešlo jí to přes pusu. Nakonec jsme ji nechali, ať sama přijde, až bude chtít. A ona přišla o dva dny později, když se jí viditelně ulevilo, že to nemusí držet v sobě.
První náznaky, že se něco děje
Dozvěděli jsme se, že v obchodě není všechno tak idylické, jak to na papíře vypadalo. Vedoucí s ní prý jednal jako s někým, kdo je tam omylem. Neustále ji peskoval za drobnosti, nechával ji dělat nejhorší práce a před zákazníky ji ponižoval, když něco udělala pomaleji. Říkala, že se jí dělalo špatně už jen při představě, že tam zase půjde. Jenže se bála odejít, protože má slušnou povahu a nerada dělá problémy.
S každou větou, kterou řekla, jsem cítila, jak se mi stahuje žaludek. Představa, že moje dcera stojí někde mezi regály a nechá se ponížovat dospělým člověkem, mě rozčilovala víc, než bych čekala. Navíc nám nepověděla všechno hned. Když viděla, že ji bereme vážně, začala mluvit otevřeněji. Dozvěděli jsme se, že jí o víkendech přidělovali práci za dva, protože věděli, že si to nenechá líbit. A že ji jednou dokonce poslali domů bez vysvětlení, protože prý nepůsobila dost nadšeně.
Nechtěli jsme čekat, až se to zhorší
Ve chvíli, kdy zmínila, že už několikrát brečela cestou domů, bylo hotovo. Řekli jsme jí, že na brigádu už nepůjde a že to vyřešíme. Viděla jsem, jak se jí v očích objevil obrovský tlak, který držela dlouho uvnitř. V tu chvíli nám oběma došlo, že kdybychom ji nechali pokračovat, napáchalo by to víc škody než užitku. Peníze jsou fajn, ale zdraví a sebevědomí dítěte jsou mnohem důležitější.
Hned další den jsme se rozhodli zajít do obchodu a mluvit s vedoucím. Ne s křikem, ale s jasným postojem. Vyslechl nás jen s lehkým nezájmem a několikrát naznačil, že mladí lidé dnes nic nevydrží. Jeho tón jen potvrdil to, co dcera popisovala. V tu chvíli jsem věděla, že jsme udělali správně. Pokud takhle mluví s rodiči, nedokážu si představit, jak jedná s dětmi, které tam chodí pracovat.
Dceři se po odchodu ulevilo
Od okamžiku, kdy jsme to stopli, jako by z ní spadl obrovský balvan. Vrátil se jí její klid i chuť do běžných věcí. Překvapilo mě, jak rychle se člověk může proměnit, když se dostane z prostředí, které ho systematicky ničí. Dnes si hledá jinou brigádu, ale už o tom víc přemýšlí a ví, že není povinností snášet jednání lidí, kteří si pletou autoritu s ponižováním.
Tahle zkušenost nás poučila všechny. Dceru to naučilo, že nemusí zůstávat tam, kde se k ní nechovají slušně. A nás zase, že se máme víc dívat pod povrch, protože i když se tváří, že je všechno v pořádku, mladý člověk to mnohdy neumí říct nahlas. Jsem ráda, že jsme to zastavili včas. A ještě raději, že jsme jí ukázali, že v tom nikdy není sama.
