Článek
Do horského resortu jsem nastoupila jako servírka na jednu sezonu. Potřebovala jsem si vydělat, změnit prostředí a být chvíli někde, kde se řeší hlavně snídaně, večeře a počasí. Hory slibovaly klid, jednoduchost a odstup od vlastních starostí. Realita byla jiná. Ne horší, ale mnohem lidštější, než jsem čekala.
Ráno jsem roznášela kávu lidem v péřových bundách, kteří se tvářili odpočatě, i těm, co už v osm vypadali vyčerpaně. Každý stůl měl jinou energii. Někdo mlčel, někdo si stěžoval na pokoj, jiný se smál tak nahlas, že se otáčela celá restaurace. Učila jsem se číst nálady rychle, podle pohledu, tónu hlasu a způsobu, jakým mi podali lístek s číslem pokoje.
Protože personálu nebylo nikdy dost, občas jsem pomáhala i s drobnostmi kolem pokojů. Ne uklízet celé, ale odnést tác, skleničky, doplnit vodu. A právě tehdy jsem začala vidět věci, které se nedají jen tak vytěsnit. Pokoje totiž nebyly jen místem na přespání. Byly tichým svědkem cizích životů.
V jednom pokoji zůstala dětská plyšová hračka, pečlivě položená na polštáři. Ne zapomenutá ledabyle, ale odložená, jako by se pro ni někdo chtěl vrátit. Nikdy se nevrátil. V jiném pokoji jsem našla prázdné lahve od vína, rozházené oblečení a roztržený dopis v koši. Nechtěla jsem ho číst, ale některé věty byly vidět i bez snahy. Stačily k tomu, abych pochopila, že tam někdo řešil konec.
Nejvíc mě ale dostávaly drobnosti. Léky vyskládané na nočním stolku. Snubní prsten položený vedle umyvadla. Fotka rodiny opřená o lampu, zatímco majitel seděl sám dole v baru. Hosté přijížděli na hory odpočívat, ale často si s sebou přivezli všechno, od čeho chtěli utéct.
Byly i pokoje, ze kterých šel cítit chaos. Zbytky jídla, špinavé ručníky na zemi, převrácené židle. Dřív bych si pomyslela, že jde o neúctu k personálu. Po čase mi ale došlo, že za tím často není arogance, ale únava, alkohol nebo prostě neschopnost mít věci pod kontrolou. Ne každý má sílu být slušný, když se mu v životě něco sype.
Jednou jsem vešla do pokoje, kde zůstala otevřená kniha. Založená uprostřed kapitoly, brýle položené vedle. Jako by někdo odešel jen na chvíli. Najednou mi došlo, jak málo toho o hostech víme, a jak rychle si o nich vytváříme obrázek jen podle chování u stolu. Přitom každý z nich měl svůj důvod, proč tam je, a svůj příběh, který se nevešel do krátkého rozhovoru při placení.
Po sezoně jsem odjela domů jiná, než jsem přijela. Ne fyzicky, ale v tom, jak se dívám na lidi. Přestala jsem automaticky soudit nepořádek, hlasitost i stížnosti. Za každým pokojem, který jsem zavřela, mohl být někdo, kdo právě řešil něco mnohem většího než studenou kávu nebo výhled z okna.
Horský resort pro mě nebyl jen prací. Byl lekcí empatie, kterou jsem nečekala. A některé pokoje, i když už dávno uklizené a obsazené někým jiným, mi zůstaly v hlavě dodnes. Protože věci, které lidé nechávají za sebou, nejsou jen věci. Jsou to stopy jejich životů.
