Článek
Silvestr u nás letos nebyl nijak divoký. Žádná velká oslava, žádné hlučné návštěvy, jen jsme byli doma, pustili si pohádku a odpočítali půlnoc. Skleničku sektu jsem si dala, spíš ze zvyku než z chuti. Tak nějak automaticky, protože se to přece „patří“. Děti byly ještě vzhůru, smály se prskavkám a chtěly vidět ohňostroj z okna. Všechno působilo klidně a obyčejně.
Druhý den ráno sedíme u snídaně, všude drobky z vánočky a ospalá atmosféra prvního lednového dne. Děti si povídají mezi sebou a já v klidu piju kávu. V jednu chvíli se na mě dcera podívá a zeptá se, jestli si večer zase otevřu „to pití pro dospělé“. Říká to bez výčitek, bez narážky, prostě konstatuje. A mně v tu chvíli dojde, že to pro ně není nic výjimečného. Že alkohol patří do jejich obrazu běžného večera víc, než jsem si kdy připouštěla.
Chvíli mlčím a hledám odpověď, která by zněla normálně a nepřehnaně. V hlavě mi běží, že přece nepiju často, že si dávám maximálně skleničku, že na tom není nic špatného. Vždyť to mají takhle všichni, ne? Jenže děti se nedívají na množství ani na frekvenci. Vidí jen to, že dospělí si večer pravidelně něco nalévají. A že je to součást pohody, odměny a klidu.
Odpovím nakonec něco neurčitého, že dneska ne, že si dám čaj. Děti to nijak neřeší a pokračují v povídání o tom, co budou dělat o prázdninách. Mně se ale ta otázka vrací znovu a znovu. Přemýšlím, kdy jsem si zvykla spojovat večer s alkoholem, i když třeba jen symbolicky. Kdy se z výjimečné příležitosti stal rituál. A jestli chci, aby přesně tenhle obraz viděly i moje děti.
Nejde o zákaz ani o radikální rozhodnutí. Neřekla jsem si, že už si nikdy nic nedám. Spíš jsem si začala víc všímat momentů, kdy sahám po skleničce úplně automaticky. Když jsem unavená. Když mám pocit, že si „zasloužím vypnout“. Najednou mi došlo, že si vlastně ani nepokládám otázku, jestli na to mám chuť. Prostě to udělám.
Od té doby piju jinak. Pomaleji, vědoměji, míň samozřejmě. Často si místo vína udělám čaj nebo si naliju jen vodu a zjistím, že mi to vlastně vůbec nechybí. A když si skleničku dám, tak ne proto, že je večer nebo že je pátek, ale proto, že na ni mám chuť. Ten rozdíl je malý, ale pro mě překvapivě důležitý.
Občas si znovu vybavím tu dětskou otázku u snídaně. Nebyla obviňující ani zvídavá, byla jen upřímná. A možná právě proto se mě dotkla víc, než kdyby přišla kritika od dospělého. Děti nám často nenastavují zrcadlo schválně, ale o to přesněji. A já jsem ráda, že jsem se do něj tentokrát dokázala podívat bez toho, abych ho hned odložila stranou.
