Článek
Pamatuji si, že když jsem byl mladší, pracovat se prostě muselo. Kdo chtěl něco mít, musel si to odpracovat. Bylo jedno, jestli jste ranní ptáče, nebo noční sova, prostě jste se přizpůsobili. Jenže dnes se objevují lidé, kteří by byli ochotni stát klidně dvě hodiny v dusné čekárně na úřadě, ale vstát o půl sedmé, aby byli v osm v práci, považují za nepřijatelný zásah do svých práv.
Nedávno jsem slyšel rozhovor dvou mladíků, kteří na sebe narazili právě na úřadu práce. Seděl jsem tam také, čekal jsem, až přijdu na řadu, a nemohl jsem nevnímat, jak se vedle mě baví. Jeden z nich říkal, že mu volali z jedné firmy, že mu nabízejí místo, ale podmínkou je docházet na ranní směny. A on to odmítl. Druhý mu na to odpověděl, že to je jasné, protože to přece není fér, nutit někoho, aby ráno vstával, když každý má své biorytmy a právo na spánek. Přemýšlel jsem, jestli se mi to jen nezdá. Kdybych to slyšel v nějakém satirickém pořadu, ještě bych se tomu zasmál, ale tihle kluci to mysleli naprosto vážně.
Vzpomněl jsem si přitom na své začátky. Po škole jsem nastoupil do fabriky, kde jsme měli směny po dvanácti hodinách. Ranní, noční, víkend, svátek nikoho nezajímalo, jestli jsem unavený nebo jestli by mi raději vyhovovalo přijít až v deset dopoledne. Bylo to tvrdé, ale člověk si zvykl. Dnes bych možná sám brblal, kdybych musel vstávat ve čtyři ráno, ale nikdy by mě nenapadlo považovat to za nějaké porušení práv. Byla to prostě součást práce. A práce byla nutná, protože z něčeho se žít musí.
Co se tedy změnilo? Možná se nám poslední roky trochu posunuly hranice pohodlí. Spousta lidí si zvykla, že všechno jde nějak obejít. Stačí si postěžovat, najít jinou cestu, někde se registrovat a stát se klientem úřadů. A tam už fronty zvládneme, protože se při nich dá povídat, brouzdat po telefonu, člověk nemá žádnou zodpovědnost a jen čeká, až přijde řada. Zato práce vyžaduje disciplínu, pravidelnost a nutí nás přizpůsobit se režimu. To je najednou nepohodlné.
Samozřejmě chápu, že ne každý je ranní typ. Znám lidi, kteří jsou v noci plní energie a ráno sotva otevřou oči. Ale i oni, pokud chtěli fungovat v běžném životě, museli nakonec najít způsob, jak to zvládnout. Život prostě není poskládaný tak, aby se přizpůsobil každému jednotlivci. Jenže nová generace si tohle vysvětluje jinak. Místo aby hledala cestu, jak to překonat, bere to jako argument, proč práci odmítnout.
Neříkám, že je to černobílé. Někdy jsou zaměstnavatelé opravdu neústupní a nevychází lidem vstříc. Ale slyšet, že vstávání v sedm je proti právům člověka, to už je trochu silná káva. Naše společnost se pak dostává do zvláštního bodu: na jednu stranu voláme po volnosti a flexibilitě, na druhou stranu nejsme ochotní přijmout ani základní povinnosti. Přitom právě povinnosti nám dávají možnost něco dokázat a odlišit se.
Co mě na celé té situaci nejvíc mrzí, je ten kontrast. Tito lidé dokážou stát dlouhé hodiny na úřadě, aniž by si stěžovali. To jim nevadí, protože z toho neplyne žádná zodpovědnost. Ale jakmile jde o práci, která by vyžadovala pravidelnost, hned je to problém. Přitom by si člověk mohl říct: raději vstanu dřív, odvedu si své a pak mám volné odpoledne pro sebe. To je přece také svoboda mít vlastní výdělek, vlastní čas a nebýt závislý na nikom jiném.
Možná jsme jen zhýčkaní dobou. Všude slyšíme řeči o tom, že práce má být hlavně zábava, že se máme přizpůsobit sami sobě a nikoli naopak. To je hezká myšlenka, ale realita má stále svá pravidla. Společnost potřebuje, aby někdo chodil ráno do škol, někdo do továren, někdo na stavby. Bez toho by to nefungovalo. Pokud každý řekne, že se mu nechce vstávat, kdo pak bude ten chleba péct? Kdo opraví silnici? Kdo otevře školku?
Z úřadu jsem tehdy odcházel s těžkou hlavou. Ne proto, že bych měl něco proti těm dvěma klukům, ale proto, že si uvědomuji, že takto přemýšlí stále víc lidí. A přemýšlím, kam tohle směřuje. Jestli se ze společnosti, kde byla práce přirozenou součástí života, stane společnost, kde je práce vnímána jako omezování práv. Možná to zní přehnaně, ale když slyšíte někoho říkat, že vstávání v sedm je proti lidským právům, těžko se vám vybaví jiná budoucnost než ta, kdy se už nikomu nebude chtít dělat vůbec nic.
A tak si říkám, že bychom se měli vrátit k jednoduchým pravdám. Práce je něco, co člověku dává smysl, jistotu a hrdost. Fronta na úřadu vám nedá nic, jen promarněný čas. Ale vstát ráno, odpracovat si své a vědět, že mám za to zaplaceno to je pořád to, co má hodnotu. A pokud to někteří nechápou, pak je otázka, co bude s námi za pár let. Protože žít z dávek a výmluv se ještě nikomu dlouhodobě nepodařilo.
