Článek
Tohle není žádný velký výlet za exotikou, ale spíš takový menší výpad za nákupy, který má v příhraničí dlouhou tradici. Lidé to tak dělají roky. Ráno odjedou a odpoledne jsou zpátky, s plným kufrem a dobrým pocitem, že zase něco ušetřili.
I my jsme to tak měli v plánu. Cílem byly domácí produkty od místních farmářů, žádné supermarkety, žádné řetězce. Představovala jsem si, jak na trhu koupíme voňavé uzené klobásy, vajíčka od slepic, co běhají po dvoře, možná ještě trochu sýra a čerstvý chléb. Počasí přálo, slunce svítilo, silnice byla prázdná a cesta ubíhala příjemně. Ještě v autě jsme se s partnerem bavili o tom, že se zastavíme i na kávu a koláč, abychom si udělali den hezčí.
Když jsme dorazili do městečka kousek za hranicí, hned bylo jasné, že trh tu má velký význam. Stánky se táhly ulicí, vůně se mísily jedna přes druhou, uzené maso, čerstvé pečivo, sladkosti, bylinky. Bylo tu plno lidí, někteří evidentně místní, jiní jako my přijeli jen nakoupit a zase odjet. Všude se ozývala polština, ale prodavači uměli pár českých slov, a tak nebyl problém se domluvit.
Zastavili jsme u prvního stánku s masem. Klobásy vypadaly nádherně, tmavé, lesklé, provoněné kouřem. Prodavač mi jednu podal k ochutnání a musím říct, že byla výborná. Ani nebyla potřeba sůl nebo hořčice, chuť byla plná a sytá. Koupili jsme rovnou kilo, protože doma se po takových věcech jen zapráší. Pak jsme šli dál, našli stánek s vejci. Byla různých velikostí a barev, některá světle hnědá, jiná skoro bílá, a když jsem si představila, že z nich udělám míchaná vajíčka na másle, hned jsem vzala dvě plata.
Zastavili jsme se ještě u stánku s pečivem a koupili obrovský bochník chleba. Prodavačka nám ho podala ještě teplý a jeho vůně mě přenesla zpět do dětství, kdy babička pekla doma. Byli jsme spokojení, všechno jsme měli, co jsme chtěli, a plánovali jsme, že se vydáme zpátky k autu.
Jenže pak přišla ta chvíle, která mi zkazila náladu. Když jsme se vraceli přes tržiště, zahlédla jsem na kraji jednoho stánku klec. V ní bylo namačkáno několik slepic, skoro na sobě, a vedle na zemi další klec s králíky. Byli bez vody, v šedé špíně a evidentně vyplašení. Prodavač si jich nevšímal, seděl opodál a kouřil. Lidé kolem chodili a dívali se, někteří se usmívali, jiní si je dokonce fotili. Mně se v tu chvíli sevřel žaludek.
Stála jsem tam a dívala se na ty chudáky, co možná ještě ten den skončí v hrnci. Nešlo ani tak o to, že by někdo zvíře zabil kvůli jídlu, to se děje odjakživa. Spíš o tu necitlivost, s jakou je tam vystavili jako kus zboží, bez špetky ohledu. Partner mě tahal za ruku, že nemá cenu to řešit, ale já jsem od toho nemohla odtrhnout oči. V hlavě se mi honilo, jestli jim mám aspoň donést trochu vody, nebo jestli se mám pohádat s tím prodavačem.
Nakonec jsem neudělala nic. Možná to byla zbabělost, možná jen vědomí, že s ním nic nesvedu, a že to není jen o něm , že takhle se k těm zvířatům chovají všichni, kdo je tu prodávají. Ale ten pocit bezmoci se mnou zůstal po zbytek dne. Když jsme pak seděli v kavárně a já pila kávu, kterou jsem si předtím tak přála, už mi nechutnala. Partner se snažil náladu zlepšit, vtipkoval, ale já jsem měla v hlavě pořád ty oči slepice, která se na mě dívala skrz dráty klece.
V kufru jsme měli klobásy, vajíčka, chléb. Všechno, pro co jsme přijeli. Ale já jsem si připadala, jako bych si domů vezla i ten nepříjemný pocit, že jsem se dívala na něco špatného a nic s tím neudělala. Možná to tak má být, možná si to mám pamatovat, abych si příště víc rozmyslela, kde nakupuju a koho tím podporuju. Jenže ta bezmoc a smutek, který jsem cítila, se mnou zůstaly i večer, když už jsme doma seděli u večeře. A já se sama sebe ptala, jestli to všechno stálo za to.
