Článek
Jednou odcházím s prázdnou, jindy s úlovkem, který by mi mohla závidět i kdejaká módní znalkyně. Tentokrát jsem do obchodu vešla s tím, že se jen podívám, protože venku bylo pošmourno a já potřebovala trochu rozptýlení. A nakonec jsem odcházela s taškou, ve které se skrývalo něco, co jsem v tu chvíli sama nechápala.
Procházela jsem mezi stojany a prsty přejížděla po látkách. Některé kusy oblečení působily unaveně, jiné naopak jako nové. Tady halenka, tam sukně, dál svetry, které už něco zažily. Když v tom jsem narazila na kabát. Visel tak trochu stranou, nebyl to žádný módní výstřelek, spíš klasika.
Dlouhý, tmavý, elegantní střih, látka, která na dotek působila mnohem kvalitněji než většina věcí v tomhle sekáči. Sáhla jsem po něm a překvapilo mě, že velikost byla přesně ta moje. V kabině jsem se do něj navlékla a v zrcadle stála úplně jiná žena, než která tam před chvílí vtrhla v obyčejné bundě. Kabát mi padl jako ulitý, jakoby na mě čekal.
Podívala jsem se na cedulku s cenou a málem jsem se smála nahlas. Padesát korun. Za něco, co by v obchodě stálo tisíce. Neváhala jsem ani vteřinu a hned ho vzala. Přitom jsem měla v hlavě přesně tu myšlenku, kvůli které jsem šla původně jen „na kukačku“. Jenže tenhle kousek nešlo tam nechat. S pocitem výhry jsem kabát donesla k pokladně, zaplatila směšnou částku a zamířila domů.
Doma jsem ho hned chtěla ukázat partnerovi. Pověsila jsem ho na dveře, aby si ho prohlédl. Chválil střih i kvalitu a divil se, kde jsem k němu přišla. Pak jsem ho chtěla pověsit do skříně a všimla si, že v kapse něco šustí. Nejprve jsem myslela, že tam zůstal nějaký účtenkový papírek od předchozího majitele. Sáhla jsem dovnitř a vytáhla složený kus papíru. Nebyl to papírek, ale obálka. Taková ta obyčejná bílá, jaké používají úřady. Srdce se mi na moment zastavilo. Najít něco takového v kabátě za padesát korun je přece zvláštní.
Opatrně jsem ji otevřela. Uvnitř nebyl dopis, jak by se dalo čekat, ale několik bankovek. Počítala jsem je jednou, dvakrát, třikrát, protože jsem tomu nechtěla uvěřit. Celkem tisíc korun, pečlivě složených. Na chvíli jsem jen stála a koukala na ten objev, neschopná slova. Kdo může dát kabát do sekáče a zapomenout v něm tolik peněz? V hlavě mi začaly naskakovat nejrůznější scénáře.
Mohlo jít o staršího člověka, který kabát odnesl do sběru a nevšiml si, že v kapse něco zůstalo. Mohla to být pozůstalost, kdy rodina bezhlavě odvezla pytle s oblečením, aniž by je pořádně prošla. Nebo někdo schoval peníze v kapse jako tajnou skrýš a už se pro ně nikdy nevrátil. Ať už to bylo jakkoli, cítila jsem zvláštní směs emocí. Od radosti přes rozpaky až po vinu. Co teď s nimi?
Samozřejmě první myšlenka byla jít do sekáče a vše vrátit. Ale pak jsem si realisticky představila, jak to dopadne. Prodavačky by se tvářily překvapeně, možná by mi ani nevěřily, že jsem to tam našla, a pokud by i věřily, jak by se peníze dostaly k původnímu majiteli? Nebylo tam žádné jméno, žádná stopa. Prostě jen obálka s penězi. Druhá možnost byla peníze si nechat, ale i to mi přišlo nepatřičné.
Nakonec jsem je uložila do šuplíku s tím, že si na celou situaci nechám pár dní uležet hlavu. Partner se na to díval podobně, že to je takové malé tajemství, které nám spadlo do klína. Čekali jsme, jestli se třeba neozve sám sekáč, jestli někdo nepřijde pátrat. Ale uběhl týden, druhý, a nic se nestalo. A tak tam leží dodnes v obálce v kabátu, který mezitím nosím a pokaždé, když si ho vezmu na sebe, vzpomenu si na ten den.
Často nad tím přemýšlím, jak zvláštní příběhy se můžou ukrývat v obyčejných věcech. Kabát za padesát korun, který mění pohled na náhodu i na lidské osudy. Někdo ho kdysi nosil, žil v něm kus svého života, a já teď pokračuji, aniž bych znala jeho minulost. Tajemství obálky v kapse je možná jen drobná epizoda, ale pokaždé, když ho zapnu, mám pocit, že na mě dýchá kousek cizího příběhu, který se propojil s tím mým.
A tak si říkám, že někdy stačí vejít do sekáče jen tak pro radost a domů si odnesete nejen oblečení, ale i příběh, který byste nevymysleli, ani kdybyste chtěli.
