Článek
Vánoce jsem vždycky brala jako chvíli, kdy se na chvíli zastaví čas. Kdy se neřeší každodenní starosti, únava ani nevyřčené napětí. Letos jsem si tu iluzi hýčkala víc než jindy. Byla jsem vyčerpaná, přehlcená, a přesto jsem doufala, že alespoň na Štědrý večer přijde pocit, že je všechno v pořádku. Seděli jsme u stolu, světla stromku se odrážela ve skle a já si říkala, že možná přeháním, že možná hledám problémy tam, kde nejsou.
Když přišla řada na dárky, byla jsem klidná. Nečekala jsem nic velkého. Možná knihu, možná něco praktického. Rozbalovala jsem pomalu, skoro bez očekávání. A pak jsem se na chvíli zarazila. Dárek byl pečlivě vybraný, drahý, nápadný. A přesto jsem v tu chvíli necítila radost. Spíš zvláštní nejistotu, která se mi usadila někde hluboko v žaludku.
Dárek, který nebyl jen dárkem
Nešlo o samotnou věc. Byla hezká, funkční, přesně ten typ dárku, který by mnozí označili za pozorný. Jenže s ní přišla věta, pronesená téměř mimochodem. Prý by bylo dobré, kdybych ji používala jen určitým způsobem. Prý by nebylo vhodné, abych s ní chodila tam a tam. Prý by se to nehodilo. Usmála jsem se. Automaticky. Jako to dělám pokaždé, když nechci pokazit atmosféru.
Uvnitř se ale něco pohnulo. Najednou mi došlo, že ten dárek není jen pro mě. Že má připomínat, kde je moje místo. Co se ode mě očekává. A hlavně co se ode mě neočekává. Celý večer jsem byla zticha. Sledovala jsem ostatní, jak se smějí, povídají si, rozbalují balicí papír. A v hlavě mi běžela jediná myšlenka. Od kdy se z dárků stávají instrukce. A od kdy je normální, že se za péči schovává kontrola.
Zákaz, který zůstal viset ve vzduchu
Ten zákaz nebyl vyřčený nahlas znovu. Nemusel být. Visel ve vzduchu a připomínal se s každým pohledem na ten dárek. Věděla jsem, že kdybych ho porušila, následovala by debata. Možná tichá výčitka, možná jen chlad. A možná věta o tom, že to bylo myšlené dobře. Najednou jsem si začala v hlavě přehrávat další drobnosti. Situace, kdy bylo lepší něco neříkat. Kdy bylo jednodušší se přizpůsobit.
Kdy jsem si říkala, že to není nic zásadního. Až teď mi došlo, jak snadno se člověk může dostat do bodu, kdy ani neví, kdy se to stalo. Ten večer jsem šla spát s pocitem, že Vánoce skončily dřív, než vlastně začaly. Ne kvůli hádce, ne kvůli křiku. Ale kvůli jednomu tichému zákazu, který mi připomněl, že některé věci nejsou samozřejmé. Ani svoboda být sama sebou.
Ticho po Vánocích bylo výmluvnější než slova
Dny po svátcích byly zvláštní. Dárek ležel na svém místě a já kolem něj chodila s pocitem, že na mě mluví. Připomínal mi, že někdy nejsou největším varováním otevřené konflikty, ale právě ty nenápadné momenty, které se dají snadno přehlédnout. Začala jsem si klást otázky, které jsem dřív odkládala. Jestli se opravdu cítím respektovaná. Jestli dávám víc, než dostávám.
A jestli jsem ochotná přijímat dárky, které nejsou dary, ale podmínkami. Odpovědi nebyly jednoduché, ale byly nutné. Ten vánoční dárek mi nakonec přinesl něco jiného, než měl. Nepřinesl radost ani vděčnost. Přinesl uvědomění. A i když mě to zaskočilo, možná to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Protože někdy je i zákaz začátkem změny. I když bolí víc než rozbalený balíček pod stromečkem.
