Článek
Dostali jsme poukaz jako překvapení. Nebyl k narozeninám ani k Vánocům, spíš jen tak, s tím, že „to se vám bude hodit“. V ruce vypadal hezky, čistý design, konkrétní částka, slib zážitku nebo služby, které bychom si sami možná nedopřáli. Přesně ten typ dárku, u kterého má člověk pocit, že na něj někdo myslel. Už v hlavě si přehrávám, kdy ho využijeme, komu zavoláme, jak si to naplánujeme.
Odložím ho na stůl a beru ho znovu do ruky až večer, když je klid a čas si ho pořádně prohlédnout. Čtu text, jednou, podruhé. A pak mi to dojde. Dole, menším písmem, je věta, která všechno mění. Platnost jen v určité dny. Minimální útrata. Nutnost doplatku. Najednou mám pocit, jako by se ten hezký dárek trochu smrskl.
Chvíli si říkám, že přeháním. Že přece každý poukaz má nějaké podmínky. Že bych neměla být nevděčná. Vždyť je to pořád něco navíc, ne? Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc mě štve, že to hlavní nebylo řečeno nahlas. Že radost přišla dřív, než jsme vůbec věděli, na co vlastně kýváme.
Začnu si v hlavě přepočítávat, jestli se nám to vůbec vyplatí. Jestli máme čas jet tam zrovna v ty dny, kdy poukaz platí. Jestli chceme utratit víc, než jsme původně plánovali, jen proto, abychom ho vůbec mohli využít. A jestli z dárku, který měl potěšit, neděláme spíš povinnost. Najednou mám pocit, že se z drobné radosti stává logistický úkol.
Mluvím o tom doma nahlas a slyším, že v tom nejsem sama. „To už pak není úplně dárek,“ zazní opatrně. A mně se uleví, protože přesně to jsem cítila, jen jsem si to nechtěla přiznat. Dárek má přece ulehčit rozhodování, ne ho komplikovat. Neměl by v člověku vyvolávat pocit, že něco musí, aby nepřišel o výhodu.
Zároveň si ale uvědomuju ještě jednu věc. Jak snadno se necháme nachytat na hezký obal a slib. Jak málo pozornosti věnujeme těm drobným větám dole, dokud se nás netýkají osobně. Možná jsme si na podobné háčky už tak zvykli, že je bereme jako normu. A přitom nám pokaždé trochu uberou z radosti.
Poukaz nakonec nejspíš využijeme. Ne proto, že bychom museli, ale protože už ho máme a byla by škoda ho nechat propadnout. Jen ten pocit nadšení, který přišel na začátku, už se nevrátí. Zůstane spíš tiché poučení, že i dárky mají někdy podmínky, o kterých se nemluví nahlas.
A já si říkám, že až budu příště sama nějaký poukaz dávat, budu myslet hlavně na tohle. Aby radost nebyla vykoupená drobným zklamáním. Aby se obdarovaný nemusel cítit trapně, když si začne číst mezi řádky. Protože skutečný dárek by neměl bolet ani v hlavě, ani v peněžence.
