Článek
Věřil jsem, že si ho jednou převezme syn nebo dcera. Jenže nakonec jsem se dozvěděl pravdu způsobem, který mě bolel víc, než bych čekal. Můj syn se v posledních letech potýkal s různými problémy. Přišel o práci, chvíli byl dokonce bez domova. My s manželkou jsme ho nikdy neodsoudili. Pomohli jsme mu najít podnájem, půjčili jsme peníze, když bylo nejhůř. Časem se dal zase dohromady a našel si stálou partnerku.
V té době jsem si začal říkat, že přišel čas rozhodnout, co bude s naším bytem, až tu nebudeme. Přepsat ho na děti se mi zdálo jako správné rozhodnutí. Oběma jsme s manželkou chtěli dát stejný podíl. Dceři to bylo celkem jedno, sama říkala, že se o majetek přetahovat nebude. Syn ale projevil větší zájem. Často zmiňoval, že by si byt nechal, že by se do něj třeba jednou nastěhoval s přítelkyní. Bylo mi to sympatické myslel jsem si, že si našeho domova váží.
Setkání u notáře mi otevřelo oči
Dohodli jsme se, že vše zařídíme u notáře, aby bylo jasno. Netušil jsem, že právě tam se dozvím něco, co mi zlomí srdce. Když jsme dorazili, syn se choval zvláštně. Byl nervózní, neklidný. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, ale pak se notář zeptal, jestli opravdu souhlasím s tím, co je v návrhu darovací smlouvy. Vzal jsem si ji do ruky a začal číst.
Nebylo tam rozdělení mezi obě děti, jak jsme si s manželkou představovali. Byt měl přejít výhradně na syna. A to okamžitě. Bez podmínek, bez závazků. Zarazilo mě to. Když jsem se ho zeptal, proč to tak nechal napsat, jen pokrčil rameny a řekl: „Vždyť jsi říkal, že ho chceš dát mně.“ Nevěřícně jsem se na něj podíval. To nikdy nepadlo.
Zrada, kterou jsem nečekal
V tu chvíli mi došlo, že syn hraje svou vlastní hru. Nešlo mu o vzpomínky ani o rodinné dědictví. Viděl v bytě jen hodnotu. Investici. Něco, co může co nejrychleji prodat, aby se dostal k penězům. Když jsem se ho na to zeptal přímo, nepopřel to. „Tati, potřebuju začít znovu. Tohle je šance,“ řekl suše.
Bylo mi zle. Roky jsme šetřili, opravovali, vyměňovali okna, malovali. Ne proto, abychom na tom někdy vydělali, ale protože jsme chtěli něco zanechat. Místo toho jsem tam seděl jako někdo, kdo byl jen prostředkem k cíli. Ani jsem nevěděl, jak jsem se zvedl ze židle a odešel. Vím jen, že mě pálily oči a bolelo mě srdce.
Důvěra, která už se nevrátí
Od té doby jsme spolu mluvili jen krátce. Ne že bych mu přál něco zlého. Ale něco se změnilo. Něco, co nejde vrátit. Už mu nevěřím. Byt jsme s manželkou nakonec nechali napsat na oba tak, jak jsme to vždycky chtěli. A dali jsme si podmínku: dokud budeme žít, zůstáváme tu. Nikdo nás nevyhodí, nikdo nás nepřesvědčí, že je lepší to „přenechat mladým“.
Někdo možná řekne, že to přeháním. Ale pro mě to nebyl jen kus zdi. Byl to domov, ve kterém jsme začínali jako mladý pár, kde jsme vychovali děti, kde jsme stárli. Nečekal jsem vděčnost. Jen trochu úcty. A ta mi bohužel od vlastního syna chyběla nejvíc.
