Článek
Chtěli jsme si připomenout, jaké to je být zase jen ve dvou. Naše dvě děti zůstaly u prarodičů, kde jsou zvyklé a kde to mají rády. Myslela jsem si, že týden bez nás zvládnou bez problémů.
Týden jen pro nás dva
V Itálii bylo nádherně. Slunce, moře, víno, pizza všechno chutnalo víc než doma. Konečně jsme si mohli v klidu povídat, smát se a nevstávat kvůli školce nebo nočnímu pláči. Každý večer jsme seděli u moře, drželi se za ruce a měli pocit, že jsme zase zamilovaní jako na začátku. Byl to čas, kdy jsem si připadala nejen jako máma, ale i jako žena, partnerka, člověk.
Návrat, který bolel
Když jsme se vrátili, těšila jsem se na děti. Jenže jejich reakce mě zaskočila. Dcera se mnou nechtěla mluvit, syn mě ignoroval. Myslela jsem, že to je únava nebo špatná nálada, ale bylo to vážnější. Večer mi dcera, která má teprve devět, řekla: „Mami, jak jste nás mohli opustit?“
Zůstala jsem stát jako opařená. Vysvětlovala jsem jí, že to bylo jen na pár dní, že jsme si chtěli s tatínkem odpočinout, že jsme je neopustili. Ale pro ni to bylo jinak. Řekla, že si připadala, jako bychom je odložili. A že se bála, že se už nikdy nevrátíme.
Dětské vnímání reality
Nikdy by mě nenapadlo, že týden bez nás může děti tak zasáhnout. Věřila jsem, že jsou dost staré, aby pochopily, že i rodiče potřebují chvilku pro sebe. Ale podcenila jsem jejich svět. Pro nás to byla jen dovolená, pro ně zmatek, opuštění, nejistota. Uvědomila jsem si, že jsme jim to měli víc vysvětlit, víc je připravit. A hlavně ujistit je, že jsme tady vždycky pro ně.
Důvěra, která se těžko získává zpět
Dnes už je situace lepší, ale stále to mezi námi není jako dřív. Snažím se s nimi trávit víc času, povídat si, naslouchat. Ale vím, že někde uvnitř se něco zlomilo. Možná ne navždy, ale na nějakou dobu určitě. A nejhorší na tom je, že jsme chtěli něco hezkého pro náš vztah a přitom jsme tím nechtěně zasáhli ten druhý, možná důležitější.
