Článek
Airbnb místo hotelu. Vlastní vaření místo restaurací. Pěšky místo výletních lodí. Nikdy nám to nevadilo. Naopak – měla jsem pocit, že si všechno víc prožijeme. Jenže letos to bylo jiné. Letos jsme ušetřili peníze, ale stálo nás to víc, než bych kdy čekala. A nejen na účtu.
Letenky byly za hubičku. Přes noc, z Vídně. Místo kufrů jen příruční zavazadlo. Malý apartmán přes jednu známou, která zná zase někoho, kdo pronajímá něco „mimo systém“. Říkala jsem si – super, to bude dobrodružství. A taky že bylo. Jen ne takové, jaké jsem si představovala.
Hned první noc jsme zjistili, že postel vrže tak, že se budíme i při otočení. Klimatizace nefungovala, a když jsme otevřeli okno, ozval se štěkot čtyř psů z vedlejšího dvora, který trval až do rána. V lednici to smrdělo a sprcha tekla jen vlažně. Ale řekli jsme si – dobrý, jsme unavení, prostě se s tím popereme. Však jsme dospělí, nejsme na zámku. Druhý den jsme vyrazili na pláž a trochu to pustili z hlavy. Jenže pak přišla další vlna „úspor“.
V restauraci jsme si dali jedno jídlo napůl, protože ceny byly mnohem vyšší, než jsme čekali. Zmrzlinu jen dětem. My se napili vody z flašky, kterou jsme si napustili doma. A večer jsme se rozhodli uvařit v apartmánu těstoviny. Jenže v kuchyňce chyběl otvírák na víno, pánvička se rozpadala v ruce a sporák pálil jen na jednu stranu. A to už jsem začala být protivná. Ne kvůli těm věcem samotným, ale protože jsem najednou měla pocit, že všechno lepíme. Že se neodpočívá, ale přežívá. A že každá minuta je doprovázená vnitřním napětím, jestli to zase „nějak zvládneme“.
Třetí den se rozbil zámek u dveří. Nemohli jsme se dostat dovnitř. Majitel apartmánu nereagoval. Volali jsme, psali jsme. Nic. Stáli jsme s dětmi na ulici ve vedru, s nákupem v ruce, a nikdo nevěděl, co bude. Po hodině a půl se konečně ozval, že má kamaráda, který „na to koukne“. Mezitím jsme se posadili do kavárny na rohu – první opravdová chvíle, kdy jsme si sedli a nedělali nic. A víte co? Bylo to nejpříjemnější od začátku celého pobytu. Jenže nám to přišlo „zbytečné“ – dát si kafe za čtyři eura, když máme vlastní zrnkovou kávu doma. A to je možná právě ono. Ta věčná úvaha, co se ještě „vyplatí“ a co už je „rozmařilost“.
Začala jsem si všímat, že se nehádáme kvůli počasí, nebo únavě, ale kvůli cenám. Kvůli tomu, kdo co „zbytečně utratil“. Děti chtěly na atrakce, a my jsme jim vysvětlovali, že jsme sem přece nepřijeli kvůli kolotočům. Ale ony chtěly zážitek. Něco, co si budou pamatovat. A já v sobě cítila směs vzteku a smutku, protože jsem najednou pochopila, že to celé je vlastně jen o tom, jak málo jsme si dovolili. Jak moc jsme si všechno odřekli, aby to „vyšlo“.
Předposlední den jsem si šla na chvíli sednout sama na pláž. Koupila jsem si jedno pití v plážovém baru a nechala se jen tak ošplouchávat sluncem. Bez přemýšlení. Bez kalkulace. Byla to možná ta nejdražší hodina za celý pobyt – a přitom to byla ta jediná, kdy jsem se cítila jako na dovolené. A tehdy mi to došlo. Že úspora je fajn, když je to volba. Ale když se z ní stane hlavní motor celého výletu, ztratí se všechno ostatní. Radost. Uvolnění. I ta blbá možnost si něco dopřát bez výčitek.
Když jsme se vrátili domů, necítila jsem odpočinek. Byli jsme unavení. Vyčerpaní. A hlavně podráždění. Ani fotek jsme moc neměli, protože jsme pořád něco řešili. Měla jsem z toho zvláštní pocit – jako bychom si místo dovolené jen vyřídili nějaký levný přesun, během kterého se nesmělo utratit víc než „nutné minimum“. A přitom jsme si přivezli víc škody než užitku. Zvláštní, jak se to v člověku uloží. Ne jako trauma. Ale jako pachuť. Že jsme si tu chvíli, kterou jsme si chtěli užít, vlastně úplně sami zkazili.
Nechci říct, že bychom měli rozhazovat. Ne. Ale dnes už vím, že dovolená se neměří jen cenou letenek. Ale i tím, kolik prostoru si dovolíme pro sebe. Kolik klidu, radosti a zbytečností si dovolíme bez pocitu viny. Že to není o tom, kolik ušetříme – ale o tom, kolik si vezmeme. A letos jsme si toho vzali žalostně málo.
Možná příště pojedeme jinam. Nebo zůstaneme doma a uděláme si vlastní verzi klidu. Ale hlavně – už nikdy nepojedeme „za každou cenu“. Protože někdy to „nejlevnější“ vyjde zatraceně draho. A nejen na účtu.
