Článek
Mezi lidmi jsem si všimla muže, kterého jsem nikdy neviděla. Vypadal upraveně, měl na sobě kabát, který by mi připadal drahý, kdybych se v tom trochu vyznala. Když se naše pohledy střetly, usmál se na mě. Nebyl to ten drzý typ úsměvu. Byl spíš mile překvapený, jako kdyby ho potěšilo, že mě vidí.
Nevím proč, ale ten úsměv mi zlepšil den. Možná jsem byla jen unavená z práce a z toho, že se poslední dobou pořád točím jen kolem povinností. Možná jsem chtěla věřit, že se mi ještě něco hezkého může stát. Stoupla jsem si kousek dál, ale koutkem oka jsem ho pořád viděla. Jak stojí s rukama v kapsách, poctivě sleduje tabuli s odjezdy, občas si srovná šálu. Působil klidně a sympaticky.
Když přijel vlak, nastoupili jsme každý jinými dveřmi. Myslela jsem, že tím to skončí. Jenže v kupé si sedl přímo naproti mně. Usmál se znovu a popřál mi hezké ráno. Odpověděla jsem trochu nesměle, protože nejsem z těch, co se snadno vybavují s cizinci. Ale on začal vyprávět něco o tom, že je v Praze jen na pár dní pracovně, že má rád ranní vlaky, protože v nich má člověk pár minut pro sebe. Mluvil příjemně, přirozeně, nevtíravě.
Bylo zvláštní, jak rychle se mi s ním dobře mluvilo. Ve vlacích se lidé většinou schovávají za telefony nebo noviny, ale my dva jsme si povídali celou cestu. O práci, o cestování, o tom, že poslední dobou neumím najít rovnováhu mezi životem a povinnostmi.
Smál se, že to tak má asi polovina lidí, a já měla pocit, že mu můžu říct skoro cokoli. Když vlak zastavil, stáli jsme vedle sebe na chodníku a on mi navrhl, že mi koupí další kávu, tentokrát pořádnou. Souhlasila jsem. Ne proto, že bych si nic nemohla koupit sama, ale protože jsem si nechtěla nechat utéct ten pocit, že se děje něco spontánního.
V kavárně působil ještě uvolněněji. Povídali jsme si dlouho, až jsem málem přišla pozdě do práce. Jenže mně to bylo jedno. Byla jsem okouzlená tím, že někdo cizí dokáže během hodiny zpříjemnit celý týden. Na konci mi řekl, že by mě rád viděl znovu. Dala jsem mu číslo a ten den mi psal, jak bylo fajn mě potkat.
Další dny se naše zprávy staly pravidlem. Každé ráno přání hezkého dne, večer krátké shrnutí, jak se kdo má. Působilo to přirozeně, skoro jako kdybychom se znali déle. A tak když mě pozval na večeři, souhlasila jsem. Těšila jsem se, ale zároveň jsem byla trochu nervózní. Už dlouho jsem s nikým nikam nešla, poslední vztah mě spíš vyčerpal než posílil. Ale říkala jsem si, že nemůžu být pořád schovaná.
Večer byl krásný. Restauraci vybral on, atmosféra byla příjemná a klidná. Hodně se smál, zajímal se o mě a působil jako někdo, komu bych mohla věřit. Až na jednu drobnost. Když přišla obsluha s účtem, začal si něco mumlat o tom, že nemá kartu, že ji nechal kvůli práci v hotelu, že to je trapné. Nabídla jsem, že zaplatím, protože jsem nechtěla, aby se cítil nepříjemně. Přijal to až příliš rychle. V tu chvíli jsem to ale neřešila. Říkala jsem si, že se to stát může.
Další večer jsme se sešli znovu. A pak znovu. Pokaždé působil okouzlujícím dojmem, ale pokaždé se stalo něco podobného. Zapomenutá peněženka, zablokovaná karta, nečekané výdaje. Jednou to byla jízdenka, podruhé nějaké poplatky. Vždycky jen drobnosti, které jsem bez váhání uhradila. Začala jsem si toho všímat až po čase.
Po třetím týdnu mě poprosil, jestli mu nepůjčím pár tisíc. Prý mu to banka hned vrátí, jen čeká na zahraniční převod. V žaludku se mi sevřel pocit, že něco není v pořádku. Ujišťoval mě, že je to malá částka, že se mu ještě nikdy nic podobného nestalo. Odmítla jsem. V tu chvíli se jeho tón změnil. Už to nebyl ten milý cizinec z nádraží. Vyčítal mi nedůvěru, tvrdil, že přeháním. A já jsem najednou nechápala, co se vlastně stalo.
Když jsem odešla domů, začala jsem si zpětně vybavovat všechny ty malé nepříjemnosti, které jsem předtím nechtěla vidět. Jeho náhodnou galantnost, jemné manipulace, těžko postřehnutelné chviličky, kdy se tvářil dotčeně, pokud jsem něco nenabídla sama.
Druhý den už nepsal. Ani další. Můj hlas v hlavě mi říkal, že je to dobře, ale stejně mě to bolelo. Nešlo o peníze. Šlo o to, že jsem uvěřila tomu, že jsem konečně potkala někoho normálního. Zůstala po tom ve mně prázdnota a stud. Jak jsem mohla být tak naivní.
Trvalo mi několik týdnů, než jsem se z toho otřepala. Než jsem si přiznala, že to nebyla láska, ale jen dobře sehrané divadlo. Než jsem ze sebe smyla pocit, že jsem udělala něco špatně. Dneska už na nádraží tolik lidí nezkoumám. A když se na mě někdo usměje, nejdřív si říkám, že je to jen milé gesto. Nic víc. A možná to tak i má být. Někdy je lepší zůstat nohama pevně na zemi, i když by člověk chtěl věřit pohádce.
Michaela, Praha
