Článek
Spíš jsem chtěla na chvíli vypnout. Změnit prostředí. Zklidnit se. Odešla jsem po těžkém rozchodu a pracovním vyhoření a říkala si, že někde v teple, ideálně u moře, se mi zase trochu spraví hlava. A právě tak jsem skončila v Turecku. Našla jsem si práci v turistickém rezortu. Nic intelektuálního, ale příjemní lidé, moře pět minut chůze, čerstvé ovoce, večery plné smíchu. Začala jsem zase trochu dýchat. A pak přišel Mehmet.
Byl to ten typ, který se směje očima. Nevnucoval se, ale vždycky nějak byl poblíž. Pomohl, když se něco rozbilo, přinesl kávu, když jsem měla těžký den. Nemluvili jsme moc o osobních věcech, ale bylo mi s ním dobře. Časem jsme se vídali častěji. A i když jsem si původně říkala, že se do ničeho nepustím, protože vztahy s cizinci v cizích zemích, to už zní jako začátek telenovely, bylo těžké tomu odolat. Mehmet byl laskavý, vtipný, pozorný. A navíc tvrdil, že je úplně normální, že má každé ráno hodinu pro sebe a chodí do posilovny.
Neřešila jsem to. Každý máme svoje rituály. Já jsem ráno běhala u moře, on si dával „gym time“. Nepřišlo mi na tom nic divného. Dokonce mi to přišlo sympatické, že se stará o sebe, že má disciplínu. Občas jsem se ho zeptala, co cvičil. Vždycky odpověděl bez zaváhání. Prsa, ramena, záda, někdy běh. Vypadalo to konzistentně. Občas si postěžoval na svalovku. A já tomu věřila. Proč bych neměla?
Jenže někdy v půlce léta se začaly dít drobnosti, které jsem si nejdřív nechtěla připustit. Třeba že si po „posilovně“ nikdy nemusel mýt ruce. Že neměl sportovní tašku. Že nikdy neměl propocené triko. A že když jsem mu jednou chtěla přinést snídani k autu, tvářil se dost rozpačitě. Vždycky měl vysvětlení. Někdy prý jen protahoval záda. Jindy zapomněl ručník a tak to vzdal. A hlavně vždycky se choval mile. Neopomenul obejmout, pochválit, usmát se. A tak jsem zase všechno zametla pod koberec.
Jenže jak už to bývá, pravda si člověka stejně najde. A mně přišla ve formě SMS. Byli jsme na výletě, jeho telefon ležel na palubní desce a když odešel na benzínku, obrazovka se rozsvítila. Normálně mu do mobilu nelezu. Nepatřím mezi lidi, co čtou zprávy, ale tohle byla jiná situace. Telefon cizince, v cizí zemi, kde si nemůžete být ničím úplně jistí, a na displeji se objevila věta: „Dneska to bylo krásný. Díky, že sis zase udělal čas.“
Ten moment se mi zaryl do paměti. Čas se zastavil. A pak se všechno rozběhlo najednou. Srdce mi bušilo jako o závod, ruce se mi rozklepaly, a jediná věc, kterou jsem dokázala udělat, bylo, že jsem telefon znovu položila na místo. A čekala. Ne na něj, ale na to, co udělám. Co si přiznám. Co jsem vlastně celou dobu tušila.
Nezareagovala jsem hned. Nechtěla jsem. Potřebovala jsem si to srovnat. Druhý den jsem mu řekla, že potřebuju den pro sebe. Šla jsem k moři a tam seděla celé odpoledne. Přemýšlela jsem, co vlastně znamená důvěra. Jak je možné, že vedle někoho trávíte týdny, měsíce, a přitom o něm vlastně skoro nic nevíte. Jak člověk dokáže tak dobře hrát roli.
Když jsem se s ním pak potkala, podívala jsem se mu do očí a prostě se zeptala. Nešlo o tu jednu SMS. Šlo o celý ten balík. Kam teda chodí každé ráno? Co dělá? Proč mi lhal? A on… Jen řekl, že některé věci prostě nechceme vědět. A že to byl jeho svět, jeho způsob, jak se „nezbláznit“. A že mě přece měl rád.
Bylo to jako když vám někdo přizná, že jste pro něj byli jen půl pravdy. Že si vás bral po kouskách. Vždycky jen tolik, kolik se mu zrovna hodilo. A všechno ostatní si nechával pro sebe. Odešla jsem ještě ten den.
Dneska už vím, že ten „čas pro sebe“ byla zřejmě jiná žena. Možná víc žen. A že to byla moje důvěřivost, co ho chránila. Ale nelituju toho. Protože i tahle zkušenost mě naučila něco podstatného. Třeba to, že je v pořádku ptát se. Že když vám intuice šeptá, že něco nehraje, většinou to není omyl. A že láska není o tom věřit za každou cenu. Ale umět poznat, kdy už vám někdo tu důvěru bere jako samozřejmost.
Turecko jsem opustila o pár týdnů později. Ne kvůli Mehmetovi. Ale protože jsem cítila, že ten čas, který jsem si přijela dát sobě, jsem nakonec stejně strávila přizpůsobováním se někomu jinému.
