Článek
Když manžel navrhl, že by za námi mohli na pár dní přijet jeho rodiče, řekla jsem si, proč ne. Nikdy jsme neměli špatný vztah, a i když se občas najde nějaká neshoda, myslela jsem, že společná dovolená bude spíš zpestřením než problémem. Jenže už první den jejich návštěvy ukázal, že se mýlím.
Přijeli natěšení, že si s námi užijí slunce a koupání, a já jsem jim chtěla dopřát hezký čas. Připravila jsem lehký oběd, nachystala jsem ručníky a lehátka k bazénu, aby měli všechno pohodlí, a těšila jsem se, že si v klidu posedíme. Jenže zatímco já myslela na to, jak jim pobyt zpříjemnit, oni se očividně rozhodli, že se zabydlí, jako by jim apartmán patřil. Sotva odložili kufry, hned zamířili k bazénu. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby si jen sedli a namočili nohy. Jenže oni se začali chovat, jako by byli na soukromé zahradě svého domu a všechno kolem bylo jejich.
Tchán si bez ostychu lehl na lehátko, na kterém měl manžel ještě chvíli předtím položený ručník, a odsunul ho stranou, jako by tam překážel. Tchyně hned začala roznášet pokyny, kam si mají děti hrát a kdo má sedět kde, aby jim to vyhovovalo. Nejdřív jsem to brala s úsměvem, říkala jsem si, že to je prostě jejich povaha a že nemá smysl se kvůli tomu rozčilovat. Jenže vrchol přišel ve chvíli, kdy si oba svorně vlezli do bazénu a rozhodli se, že si v něm udělají doslova vlastní program.
Na dovolené s dětmi jsme se vždycky snažili, aby u bazénu panoval klid, aby nikdo neskákal a neohrožoval ostatní. Děti to respektovaly, protože věděly, že pravidla platí pro všechny. Jenže manželovi rodiče je ignorovali. Tchán si začal rozjíždět plavecké kreace, při kterých cákal vodu na všechny strany, tchyně se k němu přidala a smáli se nahlas, aniž by se ohlíželi, že kousek vedle sedí jiní hosté. Já s dětmi jsme se snažili držet stranou, ale jejich chování působilo tak, že se za ně člověk musel stydět.
Nejhorší bylo, že si přinesli vlastní plastové krabičky s jídlem, a aniž by se kohokoli zeptali, začali je přímo u bazénu otevírat. To, co doma možná považují za normální, tady působilo jako obrovská neslušnost. Droby chleba a kousky jídla padaly na zem, mouchy začaly poletovat kolem a já jsem jen zírala, jak se nám během chvilky proměnil klidný prostor v nepořádek. Cítila jsem se trapně i za ně, protože ostatní hosté se dívali a určitě si říkali, co jsme to za rodinu.
Manžel se snažil situaci uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Když jim naznačil, že by se měli chovat trochu ohleduplněji, tchyně jen mávla rukou, že přece není žádný problém a že si máme užívat. Tchán dokonce prohodil, že jestli se nám to nelíbí, tak si máme najít jiný bazén. Ta věta mě vytočila snad nejvíc. Byli jsme to přece my, kdo tu dovolenou platil, kdo apartmán objednal, kdo se staral, aby všechno probíhalo v pořádku. Oni přijeli jen na návštěvu, a přesto se chovali, jako by nám dělali laskavost.
Celý ten den se nesl v podobném duchu. Místo toho, abychom si odpočinuli, jsme museli pořád něco řešit. Jednou ručníky rozházené po lehátkách, podruhé hlasité hovory u bazénu, pak zase jídlo, které nesmělo být u vody. Vysvětlovat jim pravidla nemělo smysl, protože se tvářili, že všechno vědí nejlépe. Já jsem měla chuť sbalit se a odjet, protože představa dalších dnů v tomhle duchu byla nesnesitelná.
Večer, když konečně odešli do svého pokoje, jsme si s manželem sedli na terasu a já jsem se ho ptala, jestli to myslí vážně, že je chtěl pozvat. Nešlo mi na rozum, proč si někdo myslí, že když ho pozvete na dovolenou, může se chovat, jako by mu patřilo úplně všechno. Nešlo o to, že by nám zničili den skokem do bazénu nebo drobky na podlaze. Šlo o ten postoj, o neúctu k nám, k ostatním hostům i k místu, které jsme si zaplatili, abychom tu měli klid.
Možná se najde někdo, kdo řekne, že přeháním a že rodinu máme přijímat takovou, jaká je. Jenže já si myslím, že rodina má být především o respektu. Pokud vám někdo narušuje prostor, chová se hlučně, nebere ohledy a ještě se tváří, že on je ten, kdo má pravdu, pak je těžké v tom hledat něco pozitivního. Dovolená, na kterou jsem se těšila celý rok, byla najednou poznamenaná nepříjemným pocitem, že jsme jen figurky v jejich hře, kde pravidla určují oni.
Dodnes přemýšlím, co je vlastně horší. Jestli ten trapas u bazénu, kdy se předvedli před cizími lidmi, nebo to, že manžel stál mezi dvěma světy a musel se rozhodovat, komu dá za pravdu. A i když jsem se snažila zachovat chladnou hlavu, zůstala ve mně pachuť, že nás jejich chování prostě urazilo. Možná si to nikdy nepřiznají, možná to sami vnímají jinak, ale já už vím jedno. Příště na dovolené budeme raději jen sami, protože odpočinek a klid mají pro mě větší cenu než jakákoli rodinná návštěva.
