Článek
V té kombinaci vzniklo rozhodnutí, které se mělo stát zkouškou mé duševní rovnováhy, manželství i víry v mezilidské vztahy obecně. Dovolená s tchyní. V Chorvatsku. V jednom apartmánu. Na deset dní.
Začalo to už v autě. Původně jsme měli jet brzy ráno, ideálně kolem páté. Plán zhatil fakt, že „maminka si ještě musí přelakovat nehty, aby jí to ladilo k plavkám“. Bylo sedm, když jsme konečně vyrazili. Já seděla vzadu mezi dětskou autosedačkou a igelitkou s řízky. Tchyně vepředu vyprávěla historky o tom, jak „za jejich časů se jezdilo bez klimatizace a lidi si nestěžovali“. Měla jsem na jazyku odpověď, že tehdy taky nebyly dálnice, opalovací krémy a ženská práva, ale raději jsem mlčela.
Cestou jsme dvakrát zastavili, protože „někdo tady vzadu špatně rozmístil jídlo a chudinka salám se paří“. Nikdo jiný se k salámu nepřiznal, takže jsem dostala výchovný pohled, který by ustál i betonový sloup.
V apartmánu to začalo být zajímavé. Bydleli jsme v podkroví s výhledem na moře, který byl krásný, pokud jste se naklonili přes balkon a ignorovali satelit. Pokoj jsme měli sdílený – dvě ložnice, společná koupelna. Tchyně si zabrala tu s výhledem. „Víte, já mám přece jen slabší srdíčko a to moře mě uklidňuje.“ Uklidňovala mě představa, že jí do něj omylem spadne telefon.
První večer jsme šli do místní restaurace. Chtěla jsem si dát něco lehkého – rybu, salát. Tchyně si objednala vepřové koleno a dvě deci červeného. Pohlédla na mě: „Ty si zase dáváš jen tyhle zelený věci? To ti to stačí?“ Usmála jsem se, napočítala do deseti a připomněla si, že mám doma dvě děti a hypotéku, kvůli kterým nemůžu spáchat žádné společensky nepřijatelné činy.
Další dny se nesly v duchu pasivně-agresivního ladění. Tchyně si každé ráno stěžovala, že jsme ji probudili. Ať jsme vstávali v sedm nebo v devět. Také jí vadilo, že chodíme k moři, když je tam moc lidí. Když jsme šli dřív, byla zase zima. A její nohy nesnášely studenou vodu. O vnoučatech tvrdila, že jsou zlatíčka, ale pak jim zakazovala běhat, smát se moc nahlas a házet kamínky, protože „to může být nebezpečné, děti se dneska vůbec neumí ovládat“.
Když jsme jednou večer grilovali, přišla ke mně a s úsměvem pronesla: „Víš, to maso by bylo šťavnatější, kdyby se nepřipálilo. Ale ty děláš, co můžeš, já vím.“ Mlčky jsem zkontrolovala, zda máme dost uhlí. Ne na gril, ale pro případ, že bych potřebovala vytvořit vlastní malé peklo.
Manžel zůstával neutrální. Říkal, že „mamka je prostě taková“ a že „už je starší, potřebuje klid“. Navrhla jsem, že jí příště koupíme na klid CD a pustíme jí ho doma.
Devátý den mě zastavila u dveří, když jsem šla věšet prádlo. „Víš, já si tě vážím, jak to s tím mým Péťou zvládáš. On byl vždycky tak trochu mamánek, viď?“ Chvíli jsem přemýšlela, zda to byl pokus o spiklenectví nebo test, ale nakonec jsem jen řekla: „Každý máme nějakou roli.“ A zavřela balkon.
Druhý den jsme odjížděli. V autě bylo ticho. Manžel řídil, děti spaly, tchyně podřimovala s kloboukem přes obličej. A já jsem měla pocit, že jsem prošla jakýmsi duchovním kurzem. Ne v tom smyslu, že bych byla klidnější – ale rozhodně jsem si uvědomila, kolik v sobě člověk dokáže potlačit.
Dovolená s tchyní mě naučila spoustu věcí. Třeba že i zdánlivě nevinné věty mohou být zbraní. Nebo že existuje stupeň pasivní agrese, který ještě nebyl oficiálně pojmenován. A hlavně – že počítat do deseti není fráze. Je to technika přežití.
A tak jsem si slíbila, že příště pojedeme raději sami. A nebo – a to je možná ještě bezpečnější varianta – zůstaneme doma. Tam totiž můžu kdykoli odejít na záchod a brečet do ručníku, aniž by mi někdo říkal, že mám moc měkkou výchovu a neumím udělat čaj, co voní po čaji.
