Článek
Když jsem odešla do důchodu, měla jsem v sobě zvláštní směs únavy a úlevy. Celý život jsem strávila v práci, starala se o domácnost, vychovávala děti a odkládala vlastní sny. Najednou jsem měla volné ráno, ticho v bytě a před sebou dny, které jsem si mohla vyplnit tak, jak jsem sama chtěla. Bylo to poprvé za mnoho let, kdy jsem se zastavila a uvědomila si, že můj čas už nepatří nikomu jinému než mně.
Začala jsem chodit na pravidelné snídaně do malé kavárny u parku. Nebylo to nic velkého, ale ten obyčejný rituál mi dělal dobře na duši. Občas jsem si koupila nový svetr, někdy knihu nebo lístek na koncert. Nebyl to žádný luxus, jen kousek života, který jsem dlouho odkládala. Cítila jsem, že si to po těch letech dřiny zasloužím.
První výčitky od dětí mě zaskočily
Jednoho dne se ale atmosféra změnila. Děti si mě pozvaly na oběd a celou cestu jsem měla tušení, že se něco děje. Seděli naproti mně a působili napjatě. Nejdřív mluvili o práci a dětech, ale pak přešli k tomu, co je trápilo. Prý si všimli, že v poslední době příliš utrácím. Nejdřív jsem si myslela, že jde o starost, ale tón jejich hlasů naznačoval něco jiného.
Snažila jsem se jim vysvětlit, že nejde o žádné velké částky, jen si po letech kupuji něco pro radost. Jenže oni se nepřestávali dívat na věc jako na problém. Řekli mi, že bych měla myslet na budoucnost a že dědictví se tímhle tempem ztenčí. V tu chvíli jsem oněměla. Seděla jsem tam jako člověk, který si celý život všechno odpíral, jen aby své děti zajistil. A teď jsem slyšela, že moje malé radosti ohrožují jejich pohodlí v budoucnu.
Začala jsem přemýšlet
Přiznávám, že mě to ranilo. Ještě dlouho poté jsem nad jejich slovy přemýšlela. Vždycky jsem se snažila být maminkou, která dá dětem vše, co může. Nedovolila jsem si koupit si nové boty, když rostly a potřebovaly zimní bundy. Nejezdila jsem na dovolené, protože jsem chtěla, aby si dopřály ony. Jenže teď, když jsem si dovolila myslet jednou sama na sebe, jsem slyšela, že rozhazuju.
Zamýšlela jsem se, odkud se v nich bere ten pocit nároku. Jestli jsem je to naučila já, nebo je to doba, která lidi vede k tomu, že počítají, co jednou dostanou. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem cítila, že si musím ujasnit hranice. Nechtěla jsem se dopracovat k tomu, že budu ve stáří sedět doma, šetřit každou korunu a čekat, až mě někdo pochválí za to, že jsem byla spořivá.
Rozhodla jsem se přestat se omlouvat
Jeden večer jsem si sedla v obýváku, nalila si skleničku vína a řekla si, že se svým životem musím naložit tak, jak to cítím já. Věděla jsem, že nechci utrácet zbytečně, ale nechci se ani bát koupit si snídani nebo nové brýle. Druhý den jsem dětem napsala, že si vážím jejich starosti, ale že je na čase přijmout, že peníze, které mám, jsou moje a že se nebudu řídit tím, co by si přály.
Nešlo o hádku ani výčitky. Byla to spíš potřeba říct nahlas, že jsem stále člověk se svými sny a přáními. Děti to nejdřív neslyšely rády, ale časem pochopily, že nejde o vzdor. Šlo o to, abych se necítila jako někdo, kdo má před sebou jen čekání na to, až jednou něco po sobě zanechá. A tak si dál chodím na své snídaně, občas zajdu do divadla nebo si koupím něco pěkného. Ne proto, abych utrácela. Ale proto, že žiju. A po všech těch letech práce, starostí a odříkání cítím, že na to mám plné právo.
