Článek
Já chodím do práce, mám vlastní rodinu a začala jsem mít výčitky, že u ní nejsem častěji. Tak jsem si řekla, že to vyřeším zodpovědně. Dám inzerát, najdu spolehlivou paní a všem se uleví. Ozvala se poměrně rychle. Žena kolem padesátky, milý hlas do telefonu, mluvila klidně a ochotně.
Říkala, že má zkušenosti, že se starala o seniory i v rodinách, že ji ta práce naplňuje. Zaujalo mě, jak často mluvila o lidskosti, o tom, že starší lidé potřebují hlavně pozornost a respekt. Přesně to, co jsem chtěla slyšet. Domluvily jsme si schůzku u mámy doma.
Přišla upravená, usměvavá, přinesla koláč. Máma byla nadšená. Povídaly si jako staré známé, smály se, hned si našly společná témata. Seděla jsem tam s pocitem úlevy, že tohle by mohlo fungovat. Paní se ptala na maminčino zdraví, denní režim, léky. Ale zároveň se začala nenápadně vyptávat i na rodinu. Jestli máma bydlí sama, jak často ji navštěvujeme, jestli má nějaké sourozence. Přišlo mi to normální. Chtěla přece znát prostředí.
Když odešla, máma mi řekla, že je hrozně milá a že by byla ráda, kdyby k ní chodila. Souhlasila jsem. Domluvily jsme se na zkušební době a já měla dobrý pocit, že jsem udělala správnou věc.
První týdny probíhaly bez problémů. Paní chodila pravidelně, pomáhala, povídala si s mámou. Máma mi při každém telefonu vyprávěla, co všechno spolu probíraly. Jaké filmy má ráda, jaké měla dětství, jak těžký měla život. Připisovala jsem to tomu, že si prostě sedly. Byla jsem ráda, že má máma někoho, kdo jí věnuje čas.
Postupně jsem si ale začala všímat drobností, které mi nebyly úplně příjemné. Paní se začala zajímat o věci, které s péčí neměly moc společného. Ptala se na maminčin důchod, jestli jí stačí peníze, jestli má něco našetřeno. Máma mi jednou zmínila, že jí paní radila, aby si peníze schovávala doma a ne v bance, že prý dneska člověk nikdy neví. Zasmála jsem se tomu, ale v hlavě mi to zůstalo.
Pak přišla řeč na rodinu. Paní mámě opakovaně říkala, že je smutné, že za ní nechodíme častěji. Že děti by se měly starat. Že ona by se o svou mámu postarala jinak. Máma mi to vyprávěla trochu provinile. A já si poprvé uvědomila, že místo úlevy jí možná přibývají pochybnosti.
Jedno odpoledne jsem přišla k mámě nečekaně dřív. Paní tam byla. Seděly u stolu a máma měla před sebou složené papíry. Když mě uviděla, trochu znejistěla. Paní se usmála a začala vysvětlovat, že si jen povídaly o budoucnosti. O tom, co by máma chtěla, kdyby se jí něco stalo. O tom, že je důležité mít všechno vyřešené.
Bylo mi to nepříjemné. Zeptala jsem se, o jaké papíry jde. Paní řekla, že jen nějaké poznámky, že mámě pomáhala sepsat přání, aby rodina věděla, co si přeje. Když odešla, zeptala jsem se mámy přímo. Přiznala se, že spolu mluvily o závěti. O tom, komu by co chtěla odkázat. A že paní říkala, že lidé, kteří se starají, by měli být také zohledněni.
V tu chvíli mi došlo, že její zájem o rodinu měl úplně jiný rozměr. Nešlo jen o péči. Nešlo jen o lidskost. Šlo o to, zjistit, kdo jsme, jak často chodíme, jaký máme vztah. A jestli by se mezi námi nedalo udělat místo pro někoho dalšího.
Byla jsem naštvaná. Na ni i sama na sebe. Že jsem byla tak naivní. Že jsem si nevšimla dřív, kam ty otázky směřují. Paní jsem ten den zavolala a spolupráci ukončila. Reagovala klidně, až podezřele klidně. Řekla, že to chápe a že to myslela dobře. Že se jen snažila mámě pomoci myslet dopředu.
Máma byla zklamaná. Nechápala, proč jsem tak přísná. Trvalo několik dní, než mi došlo, jak moc na ni paní zapůsobila. Jak snadno se dá osamělý člověk ovlivnit, když mu někdo věnuje pozornost a dává mu pocit důležitosti.
Dnes už jinou ošetřovatelku nemáme. Zatím to zvládáme jinak. A já jsem opatrnější. Nejen při výběru cizích lidí, ale i v tom, jak často mámě volám a chodím za ní. Protože jsem pochopila jednu věc. Největší riziko není v tom, že někomu svěříte péči. Největší riziko je v tom, když necháte prázdné místo, které může někdo vyplnit po svém. A ne vždy s čistými úmysly.
ChatGPT může dělat chyby. Doporučujeme kontrolovat důležité informace. Viz předvolby cookies.
