Článek
Děti jsme nechali doma s babičkou, po dlouhé době jsme byli sami, bez shonu, bez povinností. Vypili jsme první skleničku vína, objednali si předkrm, a já si zrovna sahala po kousku pečiva, když se na mě Tomáš podíval s výrazem, který jsem neuměla přečíst. Trochu nervózní, trochu napjatý, ale s tím jeho typickým „však se nic neděje“ úsměvem. A pak to řekl.
„Prodal jsem auto,“ oznámil klidně, jako by mluvil o změně času u zubaře. Nechápavě jsem na něj koukala, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem slyšela dobře. „Naše auto?“ zeptala jsem se. „Jo. To mondeo. Dostal jsem za něj slušnou cenu,“ pokrčil rameny. A pak dodal: „Jedeme s klukama do Thajska. V lednu. Na pánskou jízdu.“
Myslela jsem, že žertuje. Nejdřív jsem čekala, že na mě mrkne, že se rozesměje, že řekne „dělám si srandu, zlato“. Jenže to nepřišlo. Jen si dál klidně krájel kachní paštiku a vypadalo to, že mu vůbec nedochází, co právě řekl.
V tu chvíli mi proběhla hlavou spousta věcí. Nejen že to auto jsme kupovali společně, z rodinného rozpočtu. Nejen že jsme ho potřebovali – kvůli dětem, nákupům, víkendům u rodičů, obyčejným každodenním přesunům. Ale hlavně – že o tom vůbec nemluvil. Nerozhodovali jsme se. Nezvažovali jsme. On prostě prodal auto. Bez debaty. A ještě to udělal proto, aby mohl jet s partou kamarádů do Thajska. Na pánskou jízdu.
Možná si řeknete – no a co, každý má právo si trochu užít. Ale když máte doma dvě malé děti, hypotéku, rozbitou pračku a v peněžence sotva pár tisíc do výplaty, není to „trochu užít“. Je to úlet. Je to sobecký, nezodpovědný krok člověka, který se odpojil od reality. A v našem případě – i od vztahu.
Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsme šetřili. Kdy jsme si odpírali dovolené, abychom mohli splácet byt. Kdy jsem chodila nakupovat podle slevových letáků, jen abychom měli nějakou rezervu. Kdy jsem na mateřské hledala přivýdělky, psala články po nocích, zatímco on koukal na Netflix. Nikdy jsem mu to nevyčítala. Ne proto, že bych byla slepá, ale protože jsem chtěla věřit, že jedeme na stejné lodi. Že jsme tým. Že oba táhneme za jeden provaz, i když někdy každý jiným směrem.
Jenže najednou to celé spadlo. Jeden podpis na prodejní smlouvě a já věděla, že nejsme tým. Že on jede do Thajska, zatímco já budu doma vozit děti autobusem, tahat tašky pěšky a přemýšlet, co všechno se nám ještě rozpadne, když už nemáme ani auto, ani záložní plán.
Večeři jsem nedojedla. Nemohla jsem polknout ani sousto. On to bral jako hotovou věc. Tvářil se, že mi to „jen oznamuje“, že přece „má nárok“, že si to „zaslouží“. A já tam seděla, dívala se na člověka, kterého jsem milovala a se kterým jsem si myslela, že budu žít až do stáří, a měla jsem pocit, že ho vůbec neznám.
Ne, nešlo jen o auto. Šlo o to, že vůbec nevnímal, jak to na mě dopadne. Že ho nenapadlo mě do toho zapojit. Že si prostě udělal po svém a čekal, že to nějak přijmu. Možná jsem naivní, ale věřila jsem, že manželství je o společných rozhodnutích. O tom, že když něco zásadního děláš, děláš to i za toho druhého. A že mu to nemůže být jedno.
Doma jsem plakala. Ani ne tak vzteky – spíš zoufalstvím. Protože tohle nebyla první věc. Už dřív byly momenty, kdy mi něco zatajil. Kdy utratil peníze, které jsme neměli. Kdy odešel z práce a řekl mi to až po týdnu. Ale vždycky jsem to nějak zamluvila, přešla, omluvila si to. Protože jsem ho milovala. Protože jsem chtěla, aby to fungovalo. Protože jsem měla pocit, že když já ustoupím, on si toho všimne a bude si toho vážit.
Jenže nevšiml. A vážit si toho taky nezačal.
Řekla jsem mu, že mě to ranilo. Že si připadám jako hlupák. Že jestli potřebuje od života něco jiného, měl by to říct. Ale on se urazil. Prý mu nedopřávám prostor. Prý ho dusím. Prý se cítí „jako v pasti“. A že když nemůže jet jednou za život do Thajska s kamarády, tak o čem to vlastně celé je.
Že to není o Thajsku. Ani o autě. Ale o respektu. O základní slušnosti. O tom, že když něco sdílíme, má to být férové. A že pokud se někdo rozhodne vystoupit z párového života, má na to právo – ale měl by mít odvahu říct to nahlas, ne si jen nenápadně přilepšovat na úkor toho druhého.
Nevím, jak to bude dál. Nejsem typ, co hned balí kufry. Ale taky už nejsem ta holka, která drží jazyk za zuby a tváří se, že se nic neděje. Začala jsem si víc všímat, kde všude jsem ustupovala. Kde jsem zavírala oči. Kde jsem v sobě potlačovala neklid, jen abych udržela klid kolem. A zjistila jsem, že jsem unavená. Ne z dětí, ne z práce. Ale z toho, že všechno držím sama. A že když už neudržím, nedrží to nikdo.
Tomáš si nakonec Thajsko už naplánoval. Už mají letenky, ubytování, itinerář. Tvrdí, že se „jen na chvíli potřebuje ztratit z tohohle chaosu“. Já mu řekla, ať si jede. Ale že až se vrátí, budu chtít vědět, jestli ten chaos má být i nadále „náš“, nebo jen „můj“. Protože já už nechci být ta, co vše zařídí, zařídí hlídání, vyřeší logistiku bez auta, bude mít pochopení a zároveň plnou tašku nákupů. Chci partnera, ne další dítě na krku.
Myslela jsem si, že když něco dlouho buduješ, nejde to jen tak zahodit. Ale někdy zjistíš, že buduješ sama. Že ten druhý jen přebývá ve stejném prostoru, ale jede úplně jiným směrem. A že buď si to přiznáš, nebo se v tom svezeš dál – až do úplného vyčerpání.
Já už nechci mlčet. A už rozhodně nechci poslouchat řeči o „nárocích“ od někoho, kdo si právě odvezl naše auto, aby mohl v plážovém baru pít drinky s deštníčkem. Jestli má být manželství takhle jednostranné, pak je možná čas se zamyslet, kdo koho vlastně veze. A kdo si z koho udělal taxi.
