Článek
Děti měly horečku. Nebo jsem musela dodělat něco do práce. Nebo jsem si prostě jen potřebovala na chvíli sednout a nic nedělat. A tak to půl roku klouzalo. Půl roku jsem si v hlavě hrála na to, že „však to přece jednou doženeme“.
Jenže některé věci se dohnat nedají.
Když jsem konečně seděla v autě a mířila k rodičům, nebyla jsem nervózní. Spíš trochu v rozpacích. Co jim vlastně řeknu? Že jsem neměla čas? Že jsem nestíhala? Že to nebylo osobní? Jenže ono to osobní bylo. I když jsem si to nechtěla přiznat. Protože čas je otázka volby. A já si prostě půl roku nevybrala je.
Bydlejí hodinu cesty od nás. Žádná velká dálka. Ale v hlavě jsem si z toho vždycky udělala expedici. Musím napéct, připravit něco, vypadat k světu. Musím, musím, musím. A z návštěvy, která by měla být o pohodě, jsem si udělala další úkol. A úkoly jsem v poslední době odkládala. Protože jich bylo moc. A tahle návštěva byla mezi nimi. I když by tam vůbec neměla být.
Zastavila jsem před jejich domem a hned mě to bodlo u srdce. Ten starý plot, který táta pořád „musí opravit“, ta záclona, za kterou jsem už jako dítě vždycky vyhlížela, jestli nás někdo vítá. A najednou to bylo zpátky. Všechno. Vzpomínky, pachy, pocit domova. Ale i výčitky.
Máma otevřela a byla samozřejmě dojatá. Táta seděl na svém místě u okna a trochu překvapeně se zvedl. Jako by ani nevěřil, že tam fakt jsme. A já jsem najednou nevěděla, co říct. Jen jsem je oba objala. A do očí mi vlezly slzy.
Začali jsme klasicky. Káva, bábovka, „jak se máte“, „co děti“, „a v práci dobrý?“ A pak se to pomalu zlomilo. Všimla jsem si, že máma víc zapomíná. Že si dvakrát po sobě stěžovala na tu samou věc. Že znovu vyprávěla historku, kterou mi říkala už minule po telefonu. A táta mluvil míň. Unaveněji. Jako by za posledních pár měsíců zestárl o pět let.
Při obědě se máma spletla v názvu oblíbeného jídla mého syna. A pak se zarazila. „Já už jsem fakt jak stará bába,“ zasmála se. Ale já jsem v tom smíchu cítila něco jiného. Ne klid, ale strach. A najednou mi to došlo. Já ten půlrok nezmeškala jen v kalendáři. Já ho zmeškala v jejich životech.
Nevím, proč jsem si myslela, že všechno počká. Že oni počkají. Že mi to prominou. Možná i prominou. Ale já si to sama sobě odpouštím těžko. Protože oni tam byli vždycky. V dešti, v zimě, když jsem byla nemocná, když jsem byla smutná, ztracená. Nikdy neřekli, že nemají čas. Nikdy neřekli, že si mě „naplánují na jindy“.
A já? Já jsem si našla stovky důvodů, proč to zrovna teď nejde. A přitom to nešlo hlavně proto, že jsem si nedala tu návštěvu na první místo. Ne proto, že bych je neměla ráda. Ale proto, že jsem přestala vnímat, jak moc jsou důležití. A že čas s nimi není samozřejmost. Ale dar.
Zůstali jsme přes noc. Děti si hrály s hračkami, které tam zůstaly z mého dětství. Máma zalezla s vnučkou pod deku a četla jí pohádku. Táta se mnou seděl u vína a chvíli jsme jen mlčeli. A pak řekl větu, která mi zůstane v hlavě napořád: „Všimla sis, že je to tu jiné?“ A já jen kývla. Protože bylo. I když všechno vypadalo stejně, něco se posunulo. Možná oni. Možná já. Možná svět. Ale nic už nebylo tak jisté jako dřív.
Když jsme ráno odjížděli, máma nás balila jako vždycky. Nacpala nám do tašky marmelády, zavařeniny, perník. A já věděla, že je to víc než jen jídlo. Že je to všechno, co nám chtěla říct a co neuměla vyjádřit jinak. Opatrujte se. Přijeďte brzy. Nečekejte zase tak dlouho.
Cestou zpátky jsem měla v hlavě jen jednu věc. Proč jsem tam nebyla dřív. Proč jsem si tolik věcí nechala utéct mezi prsty. Proč jsem se nechala semlít každodenním kolotočem, který se stejně nikdy nezastaví. Ale oni ano. Oni se jednou zastaví. A já nechci být tou, co si pak bude rvát vlasy, že nepřijela, když ještě mohla.
Od té doby jezdíme častěji. Nečekáme na víkendy. Nečekáme na ideální chvíli. Bereme si ji. A pokaždé, když odjíždíme, vím, že jsme něco vrátili. Kousek času, kousek lásky, kousek přítomnosti. A že i když nemůžu vrátit ten půlrok, můžu zkusit, aby ten příští za něco stál.
Protože rodiče nejsou navždy. A to, co dnes považujeme za samozřejmé, může být zítra jen vzpomínka. Já jsem se to naučila pozdě. Ale ne úplně pozdě. Objímám. Volám. Jezdím. A vím, že jednou za to budu vděčná. Sama sobě.
