Článek
Třeba když si jdete do bazaru koupit hračku pro dítě a odejdete s hlavou plnou otázek, slz v očích a úplně jiným pohledem na vlastní dětství. Iva o sobě říká, že není žádná sentimentální duše. Její dětství nebylo ideální, ale jak sama tvrdí, naučila se to nepitvat. Život jde dál. Teď je máma malé holčičky a snaží se jí dát všechno, co jí samotné chybělo. Lásku, bezpečí, domov. Občas to není jednoduché. Jako samoživitelka musí každou korunu dvakrát otočit. Proto se neštítí nakupovat věci z druhé ruky. Právě takhle se před časem vydala do menšího bazaru v sousedním městě, kam občas zavítá, když hledá něco specifického a levného zároveň.
Ten den to měla být nějaká hračka. Něco, co potěší její čtyřletou dceru, která si zrovna zamilovala všechny možné panenky, kočárky a domečky. V bazaru narazila na plastový domeček s otevírací střechou, spoustou drobných nábytků a pár postavičkami. Cena přívětivá, stav slušný. Nic moc, ale pro dítě ideální. Vzala ho a ještě ten den ho doma vybalily a začaly si s ním hrát. Iva si všimla, že se střecha jaksi viklá. Nebylo to ničím vážným, jen to drhlo v pantu. Když se ho pokusila srovnat, všimla si, že v dutině pod stříškou je něco zasunutého. Něco jako složený papírek.
Vytáhla ho. Byl to kousek obyčejného linkovaného papíru, vytrženého z nějakého bloku, zmačkaného a zastrčeného mezi plasty. Byla na něm dětským rukopisem napsaná krátká zpráva. Nejdřív si myslela, že to bude jen nějaký výmysl, jako že „tady bydlela princezna“ nebo „hledáš-li poklad, hledej pod kobercem“. Ale ne. Ten vzkaz byl úplně jiný.
„Maminko, kdyby ses někdy vrátila, víš, že jsem tě měla ráda. Dávám to sem, protože jsi mi to koupila. Bára, 8 let.“
Iva ten papírek chvíli jen držela v ruce a zírala na něj. Něco jí stáhlo hrdlo. Bylo to jako rána z čistého nebe. Krátký, dětský, nevinný vzkaz a přesto s takovou hloubkou, že se jí okamžitě vynořilo všechno, co se celý život snažila potlačit. Sama si nepamatovala, že by jí matka někdy něco koupila. Opustila ji, když jí bylo pět. Neví proč. Nikdy se neozvala, nikdo jí nic pořádně nevysvětlil. Vychovávali ji prarodiče a každý dotaz na mámu vždycky končil mlčením nebo výmluvami. A tak to jednou pro vždy uzavřela. Naučila se neptat. Naučila se nemyslet.
Ale tenhle malý vzkaz, schovaný v dětské hračce, v ní něco zlomil. Sama neví proč, vždyť nepatřil jí, ta Bára z něj mohla být kdokoli, ten domeček mohl být úplně obyčejná věc z tisíců dalších. Ale stejně se jí v hlavě spustil ten prastarý kolotoč otázek. Proč ji matka opustila. Co se stalo. Proč se nikdy nevrátila. A především, co by jí sama napsala, kdyby jí v osmi letech měla nechat takovýhle vzkaz?
Celý večer seděla a dívala se na tu pomačkanou větu. A pak jí došlo, že možná není silná proto, že to všechno přežila a uzavřela. Možná je silná právě proto, že tohle v ní pořád je, že to nezmizelo. Že být máma znamená i tohle. Dotknout se bolestí, které si neseme, a přetvořit je v něhu pro svoje děti.
Vzkaz si schovala. Ne kvůli sentimentu, ale jako připomínku. Říká, že od té chvíle jí došlo, jak moc v nás všech zůstává to malé dítě. To, které čeká, že se mu někdo vrátí. Že ho někdo pochopí. A i když se to nestane, můžeme být tím, kdo to pochopí sám. Kdo nebude mlčet, kdo se nevymluví. Kdo dá svým dětem přesně to, co mu chybělo a nikdy jim to nevezme.
Iva ten domeček s dcerou dodnes má. Hrají si s ním jen občas, ale nikdy ho nedaly pryč. A ten papírek? Ten už má jiné místo. V šuplíku, kde má Iva uložené všechny malé poklady ze svého života. Porodní náramek, první obrázek od dcery, fotku s babičkou. A teď i tenhle vzkaz, který jí sice nepatřil, ale přesto změnil něco hluboko v ní.
