Článek
Byl jsem nervózní, ale i plný naděje. Věřil jsem, že to vyjde. Cítil jsem, že se mi konečně otevře svět dospělých, kde se člověk může ukázat, vydělat si a něco dokázat. Pohovor probíhal zdánlivě dobře. Ptali se mě na věci, na které jsem byl připravený. Usmívali se, přikyvovali. Dokonce mi jeden z personalistů řekl, že působím sympaticky a motivovaně.
V duchu jsem si oddychl. Jenže o pár dní později přišel e-mail s klasickou větou o tom, že dali přednost jinému kandidátovi. Děkovali za zájem a přáli mi hodně štěstí v dalším hledání. Pamatuju si, jak jsem ten e-mail četl několikrát, jako bych hledal mezi řádky něco jiného. Ale nebylo tam nic. Jen odmítnutí.
Bylo mi tehdy šestadvacet a měl jsem pocit, že selhávám. Všichni moji spolužáci už někde nastoupili, sdíleli fotky z kanceláří, psali, jak se jim daří. A já pořád posílal životopisy a čekal, kdo si mě všimne. Po tom odmítnutí jsem měl chuť všechno vzdát. Přišlo mi, že to nemá cenu, že se člověk může snažit, jak chce, ale když se nevejde do nějaké škatulky, nemá šanci.
Jenže život mě naučil, že když něco nejde rovně, občas to musíš vzít oklikou. Začal jsem dělat na volné noze. Dostal jsem malou zakázku, pak další. Pomalu jsem se učil věci, které bych se v běžné práci možná nikdy nenaučil. Často jsem u toho seděl dlouho do noci, zkoušel, chyboval, opravoval. Ale měl jsem svobodu a pocit, že aspoň něco tvořím.
Trvalo to dva roky. Dva roky bez jistoty, bez dovolené, bez klidu. Jen práce, kafe a občasný stres, jestli mi zaplatí včas. Ale s každým projektem jsem se zlepšoval. Získal jsem zkušenosti, o kterých se mi dřív ani nesnilo. Naučil jsem se s lidmi jednat, plánovat si čas, vyjednávat. Začal jsem si vážit sám sebe, i když jsem neměl žádný titul za jménem ani vizitku s logem velké firmy.
Jednoho dne mi přišel e-mail. Tentokrát ne odmítnutí, ale pozvání. Na firemní školení. A hádej kde. V té samé firmě, která mě tehdy nevzala. Prý hledají externího lektora, který by jim pomohl proškolit nové zaměstnance v oblasti, ve které jsem se mezitím stal odborníkem. Nejdřív jsem si myslel, že je to omyl. Ale nebyl. Chtěli mě.
Když jsem tam po těch letech znovu vstoupil, všechno se mi vybavilo. Ta recepce, ten pocit nejistoty, když jsem tam stál poprvé. Jenže teď jsem přišel s jistotou. Ne s diplomem, ale s výsledky. Seděli přede mnou lidé, kteří měli v očích ten stejný výraz, jaký jsem kdysi měl já. Naději a nervozitu. A já jim povídal o chybách, které jsem dělal, o tom, co jsem se naučil, jak jsem se zvedl po každém neúspěchu.
Po skončení školení ke mně přišel jeden z manažerů. Podal mi ruku a řekl, že jsem mluvil lidsky. Že to nebylo jen o teorii, ale o životě. A že přesně to teď jejich tým potřeboval slyšet. Bylo to zvláštní. V tu chvíli jsem si uvědomil, že někdy nás odmítnutí neodvádí pryč od cesty, ale jen nás pošle jinou, možná lepší.
Když jsem pak odcházel, zastavil jsem se venku před budovou. Stejné místo, stejné dveře, ale úplně jiný člověk. Ten, který tehdy přišel s nadějí a odešel zklamaný, by ve mně asi nepoznal sebe. Dnes už vím, že úspěch není o tom, kolikrát tě přijmou, ale kolikrát to nevzdáš.
Nezlobím se na tu firmu, že mě tehdy nevzala. Možná to bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Kdyby mě přijali, seděl bych někde v kanceláři, dělal, co mi řeknou, a možná bych nikdy nezjistil, co všechno ve mně je. Místo toho jsem se naučil být sám sobě šéfem, sám sobě motivací. A hlavně jsem zjistil, že někdy musíš ztratit jistotu, abys získal sebe.
Dnes už vím, že žádné odmítnutí není konec. Je to jen začátek jiné cesty, kterou si člověk musí projít, aby pochopil, co skutečně umí. A když se pak po letech vrátíš tam, odkud tě kdysi vyhodili, a oni tě pozvou zpátky, tentokrát ne jako uchazeče, ale jako někoho, kdo má co předat, tak poznáš, že všechno mělo svůj důvod.
