Článek
Nečekala jsem, že ho uvidím znovu a už vůbec ne tam, kde by to bylo nejméně vhodné.
Ticho hor a klid v duši
Do Tater jsem jela sama. Poprvé po dlouhé době bez rodiny, bez povinností, bez seznamu úkolů. Jen já, batoh, termoska s kávou a plán ujít denně aspoň dvacet kilometrů. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Po rozvodu, práci z domova a nekonečném kolotoči kolem dcery jsem měla pocit, že mi svět protéká mezi prsty.
Hory mi dávaly zvláštní klid. Když jsem stoupala kamenitou stezkou směrem k Popradskému plesu, slyšela jsem jen vítr a svůj dech. Žádné maily, žádné povinnosti, žádné otázky typu „Co bude k večeři?“. A právě tam jsem ho poprvé potkala.
Setkání na stezce
Stál opodál, opřený o hůlky, v lehké bundě a s batohem přes rameno. Usmál se na mě tím klidným, jistým úsměvem, který vás přinutí zpomalit. Nabídl, že mi pomůže přes úsek, kde byly kameny kluzké po dešti. Chvíli jsme šli spolu a povídali si, jako by se znali roky.
Byl jiný než lidé, které běžně potkávám. Nepotřeboval se chlubit, nemluvil o sobě moc. Spíš se ptal odkud jsem, co dělám, jak se mi žije. Působil jako někdo, kdo ví, co chce, ale zároveň se nikam nežene. Na louce pod vrcholem jsme seděli v trávě, dívali se do údolí a já měla zvláštní pocit, že ten okamžik si zapamatuju na celý život.
Bez kontaktu, bez očekávání
Když jsme se rozloučili, neptal se na číslo. A já se nezeptala taky. Možná právě to bylo kouzelné. Ten pocit, že ne všechno musí mít pokračování. Že někdy stačí jeden den, aby ve vás něco zůstalo.
Domů jsem se vracela klidná, trochu smutná, ale naplněná. Na chvíli jsem zapomněla, že mě čeká Praha, práce, školní povinnosti mé dcery a každodenní rutina. Netušila jsem, že to setkání se mi ještě připomene. A ne zrovna v ideální chvíli.
První den školy
Byl začátek září a dcera nastupovala do šesté třídy. Nový školní rok, nové učebnice, nový třídní. Ráno jsem ji vyprovodila, popřála hodně štěstí a běžela do práce. Odpoledne, když jsem si ji vyzvedávala, měla v očích jiskru.
„Mami, máme nového učitele na dějepis. Je hrozně fajn, trochu jiný než ostatní. Umí vyprávět příběhy,“ vyprávěla nadšeně. Usmívala jsem se než jsem ho uviděla. Stál u dveří, právě se loučil s dětmi. A já ztuhla. Ten klidný hlas, ten pohled, ten úsměv. To byl on. Turista z Tater.
Náhlé rozpaky
Zatímco dcera si nadšeně balila věci, já se snažila chovat přirozeně. Došlo mi, že on si mě zřejmě vůbec nepamatuje. Nebo se tak aspoň tvářil. Kývl mi na pozdrav, formálně, jak se to dělá mezi rodičem a učitelem.
Celý večer jsem přemýšlela, jestli mu to mám připomenout. Vždyť to byl jen jeden den v horách, nic víc. Jenže čím víc jsem se snažila to neřešit, tím víc se mi jeho tvář vracela. A pokaždé, když jsem ho potkala před školou, ten pocit sílil.
Zakázaná blízkost
Časem jsme se začali potkávat častěji. Někdy na rodičovských schůzkách, jindy náhodou ve městě. Párkrát jsme se dali do řeči. O škole, o dceři, o výletech. Nikdy to nebylo nic osobního, ale mezi řádky bylo cítit napětí, které oba předstírali, že neexistuje.
Jednou se zmínil, že má rád ticho hor. Zasmáli jsme se, ale v očích se nám zalesklo poznání. Věděli jsme, že si oba pamatujeme. Jen jsme to nahlas neřekli.
Hranice, které se nesmí překročit
Věděla jsem, že by bylo hloupé cokoliv začínat. Je to učitel mé dcery, má autoritu, pověst, práci, kterou miluje. A já? Rozvedená žena, která se sotva naučila zase dýchat. Jenže city se nedají úplně vypnout, ať si člověk opakuje, co chce.
Párkrát jsem přemýšlela, že změním dceři školu. Jen abych ho nemusela potkávat. Ale pokaždé jsem si řekla, že to by bylo zbabělé. A tak jsem se naučila s tím žít. S tím vědomím, že někdy vás osud spojí s člověkem ve chvíli, kdy se to nejmíň hodí.
Návrat do reality
Po čase se situace uklidnila. Dcera měla jiné starosti, já jsem se ponořila do práce a ten zvláštní příběh zůstal někde hluboko v paměti. Jen občas, když jdu kolem školy a slyším jeho hlas, zabolí to. Ne láskou, spíš nostalgií po něčem, co nikdy nemohlo být.
Vím, že se možná znovu potkáme na školním výletě, na besídce, nebo prostě někde ve městě. A vím, že se na sebe zase usmějeme. Tak jako tenkrát v horách. Jen tentokrát už ne jako neznámí turisté, ale jako lidé, kteří si tiše nesou jeden nevyslovený příběh.
