Článek
Ty nekonečné kolony u Mikulova, zácpy u Mariboru, stres z parkování a z toho, jestli nám v noci někdo nevypustí kola nebo neukradne střešní box. Letos jsem prostě chtěla něco jinak. A když jsem narazila na možnost jet vlakem, zaujalo mě to víc, než jsem čekala.
Přiznám se, že jsem si ten nápad nejdřív trochu hýčkala v hlavě. Představovala jsem si, jak jedeme přes noc, zatímco krajina kolem ubíhá, děti spí na lehátkách a my s manželem sedíme u okýnka s vínem v ruce. V realitě to samozřejmě vypadalo trochu jinak, ale přesto to bylo jedno z nejhezčích cestovatelských rozhodnutí za poslední roky. Ne snad proto, že by všechno šlo hladce – ale právě proto, že jsme zpomalili. A začali si všímat věcí, které při řízení prostě minete.
Když jsme kupovali jízdenky, trošku jsem se bála. Nevěděla jsem, co přesně očekávat. České dráhy spolu s chorvatskou stranou nabízely přímý noční spoj z Prahy do Splitu. Bez přestupů, s lehátkovými vozy, možností vzít si i kolo. „To zní až moc dobře,“ poznamenal manžel skepticky. Ale čím víc jsem si o tom četla, tím víc mi dávalo smysl to zkusit. Zaplatili jsme v předstihu, vybrali oddíl pro čtyři, přibalili špunty do uší a vydali se vstříc dobrodružství.
Nástup na pražském hlavním nádraží byl trochu chaos. Lidé nervózní, každý tahal kufry, vedro, zmatek, zpoždění deset minut. Ale pak jsme konečně nasedli a najednou všechno ztichlo. Uvnitř vlaku panovala zvláštní směsice očekávání a nostalgie. Připomnělo mi to školní výlety, když jsme jako děti jeli přes noc do Vysokých Tater a nedalo se spát, protože jsme si potají povídali pod dekou. Jenže teď to bylo jiné – byli jsme tam jako rodina. A i když byly matrace tenké a záchody nic moc, mělo to kouzlo, které v autě nikdy nezažijete.
Děti si hned našly zábavu – pozorovaly z okna nádraží, hrály karty, objevovaly „tajnou skrýš“ pod lavicí. My s manželem jsme si nalili trochu vína, které jsem propašovala v termosce, a jen tak jsme seděli a koukali. Nikdo neřídil. Nikdo se nehádal o to, kudy jet. Nikdo nenadával na navigaci. Jen jsme byli spolu, v pohybu, ale bez stresu. A to mi přijde dnes jako malý zázrak.
V noci jsme toho moc nenaspali. Když konečně usnuly děti, ozval se z vedlejšího kupé nějaký chrápající muž, špunty bohužel nezabraly. Ale i tak to mělo něco do sebe. Vzbudit se za rozbřesku někde u chorvatských kopců, vidět moře z okna, cítit lehký průvan od větráčku… bylo to jiné. Opravdové. A když jsme dopoledne dorazili do Splitu, byli jsme sice trochu pomačkaní, ale nadšení.
Z nádraží jsme šli pěšky na ubytování. Cesta vedla kolem přístavu, kde se líně houpaly lodě, a všechno vonělo solí, jehličím a něčím, co si doma nenamícháte ani s deseti vonnými svíčkami. Během pár hodin jsme byli na pláži. Bez auta, bez stresu, bez zbytečného přejíždění. Jen jsme tam byli. A najednou jsme nepotřebovali nic jiného. Ten první den jsme jen leželi pod borovicí, jedli olivy, děti sbíraly kamínky a já měla pocit, že jsem se po letech zase opravdu nadechla.
Celý pobyt jsme se pohybovali buď pěšky, nebo místní dopravou. A co mě překvapilo nejvíc – vůbec mi nechybělo auto. Když jsme potřebovali na větší výlet, půjčili jsme si kola. Když pršelo, šli jsme do místního muzea, které vypadalo jako z jiné doby, ale mělo neskutečnou atmosféru. A hlavně jsme byli víc spolu. Možná to zní jako klišé, ale když vás nic nerozptyluje, nic netlačí, žádné „musíme někam dojet“, tak si najednou začnete víc povídat. A třeba zjistíte, že vaše dcera se bojí tmy, ale styděla se to říct. Nebo že manžel se chtěl celý život naučit hrát na foukací harmoniku. Anebo že vám samotné vlastně vůbec nechybí ty nákupní zóny, benzinky a rádia v autě.
Cesta zpátky byla klidnější. Už jsme věděli, co čekat. Děti si připravily batohy plné omalovánek a knížek, já měla připravenou termosku s kávou a manžel nasadil klobouk a tvářil se jako kapitán dálkové lodi. Po cestě jsme potkali několik dalších rodin, které vlak taky zkusily – a všichni říkali totéž: že je to něco úplně jiného. Možná to není komfort v tom klasickém smyslu. Ale je to zážitek. A těch v dnešní době není nikdy dost.
Když jsem o tom pak vyprávěla kolegyni v práci, koukala na mě jako na exota. „To jste fakt jeli celou cestu vlakem? A s dětmi? A jak jste vezli věci?“ No normálně. V kufrech. Na kolečkách. Vzali jsme si toho míň než obvykle. A nic nám nechybělo. Ani gril, ani plážový stan, ani nafukovací matrace. Jen to důležité – plavky, ručník, knížka, pohoda. Všechno ostatní si člověk nějak obstará. A hlavně – o to víc si váží toho, co má.
Neříkám, že vlak je pro každého. Jsou lidé, kteří se bez auta nehnou, a je to v pořádku. Ale pro mě osobně to bylo obrovské osvěžení. Možná i trochu návrat do dětství. Do doby, kdy jsme se těšili na samotnou cestu, ne jen na cíl. Kdy bylo v pořádku dívat se z okna a nemuset řešit, kdo zrovna drží volant. A kdy jsme si dovolili být trochu pomalejší. Trochu mimo tempo dnešní doby. A právě v tom byla pro mě ta největší hodnota.
Dneska, když mi někdo řekne „jedeš letos zase k moři?“, odpovídám s úsměvem: „Jo. Vlakem.“ A místo zvednutého obočí často slyším: „To bych chtěl taky zkusit.“ A to je fajn. Protože ne všechno nové musí být moderní. Někdy je nový zážitek schovaný právě v tom starém způsobu, na který jsme jen zapomněli. A který nás nakonec dovede k tomu nejdůležitějšímu – že jsme spolu. Bez spěchu. Bez nervů. A s výhledem na moře, které se poprvé objeví za zatáčkou… přímo z okna vlaku.
