Článek
Nic velkého, jen setkání po delší době, kdy jsme si chtěli připomenout, jaké to je být zase všichni spolu. Všichni jsme byli naladění na tu pohodovou atmosféru, jakou tyhle akce obvykle mají.
Už cestou jsme se smáli, protože polské silnice nám dávaly najevo, že jsme vážně za hranicemi. Sem tam díra, sem tam výmol, ale zároveň nějaké zvláštní kouzlo. Připadala jsem si, jako bych se vracela v čase. Zase jsem měla pocit, že svět zpomalil a že konečně nemusím nikam spěchat.
Dorazili jsme do malého města kousek za hranicemi. Všechno tam působilo mile obyčejně. Staré domky, kavárny schované v postranních uličkách, místní trdelníky, které sice chutnaly jinak než u nás, ale voněly úplně stejně.
Slavili jsme dlouho do večera. Hrála hudba, někdo otvíral láhev vína, někdo si povídal na zahradě. Kolem půlnoci jsme se domluvili, že si dáme ještě něco teplého v místní restauraci. Bylo to kousek od domu oslavenců, tak jsme se zvedli a vydali se tam pěšky. Všude ticho, jen sem tam projelo auto.
Restaurace působila útulně. Teplé světlo, dřevěné stoly, typická polská výzdoba. Číšník nás hned usadil. Já jsem se těšila na jejich polévku, protože ji z Polska vždycky miluju. Všichni jsme si objednali, povídali si a smáli se, jak se lidé smějí po dobrém víně a dlouhém večeru, kdy se cítí lehce a šťastně.
Když jsme dojedli, požádali jsme o účet. Všechno probíhalo normálně, dokud číšník nepoložil na stůl papír a kolega si ho nevzal do ruky. Najednou se zatvářil zvláštně. Chvíli tam tak stál, jako by počítal v hlavě, a pak se ke mně naklonil.
Podívej se na to, řekl tiše. Natočila jsem si účet k sobě. A musela jsem ho přečíst dvakrát. Ceny byly jiné, než jaké jsme viděli v jídelním lístku. Ne o korunu nebo dvě. Rozdíl byl klidně třetinový.
Zavolali jsme číšníka a kolega se ho zeptal, jestli nedošlo k omylu. Číšník zaváhal, a pak řekl něco, co mě zarazilo víc, než bych čekala. Že prý pro turisty z Česka teď mají jiné ceny. Že je to politika podniku. Že místní platí méně a turisté mají speciální sazbu.
Chvíli jsem si připadala, jako bych nerozuměla. Seděli jsme tam, unavení po celém dni s dobrou náladou, a najednou tohle. Nešlo o peníze. Nešlo ani o princip nějaké přirážky. Nešlo o to, že by nás to finančně položilo. Šlo o ten pocit.
Pocit, že někdo zneužívá toho, odkud jste. Že vás nebere jako hosta, ale jako někoho, na kom si může přivydělat, protože si myslí, že si toho nevšimnete nebo to přejdete. Seděla jsem tam a cítila, jak ve mně ta pohoda z celého dne mizí.
Kolega se snažil domluvit, ať účtují podle lístku. Číšník jen krčil rameny. Je to takhle nastavené. Nemůžu s tím nic dělat.
Nakonec jsme zaplatili. Nechtěli jsme se dohadovat do noci a kazit si náladu. Ale když jsme vyšli ven, všichni jsme byli tiše. Z toho zvláštního klidu se najednou stalo ticho, které nic neuklidňuje. Ticho, které člověk nese v sobě.
Vraceli jsme se po té stejné cestě zpátky k domu. Stejné lampy, stejné prázdné ulice. Jen atmosféra byla jiná. Uvědomila jsem si, jak jsou tyhle drobné momenty schopné změnit celou náladu. Někdy stačí pár vět, jedna věta od cizího člověka, a člověk se cítí nepatřičně, skoro méněcenně.
Druhý den jsme se o tom bavili s místními. Někteří říkali, že to slyšeli už dříve, že turisté z různých zemí mají občas jiné ceny. Jiní tvrdili, že je to spíš výjimka. Nevím, co z toho je pravda.
Ale ta zkušenost mi zůstala v hlavě. A vlastně mě mrzí víc, než jsem čekala. Člověk jede na výlet, aby si odpočinul. Aby poznal jiné prostředí, jiné lidi. A místo toho zjistí, že někde vás neberou jako člověka, ale jako zdroj peněz.
Možná je to maličkost. Možná někdo řekne, že se to děje všude. Že i u nás se přece někdy turistům účtuje víc. Ale je rozdíl mezi přirážkou za centrum a tím, že vám někdo rovnou vynásobí ceny.
Nechci, aby to vyznělo, že bych měla něco proti Polsku. Nemám. A věřím, že většina podniků by se takhle nechovala. Ale tahle zkušenost mi otevřela oči. Ukázala mi, jak rychle dokáže pocit nespravedlnosti otrávit i hezký den.
Když jsme odjížděli domů, dívala jsem se z okna auta na krajinu. Pořád to tam mělo své kouzlo. Ale už jsem věděla, že až příště někdo navrhne, abychom se stavili na večeři v nějaké náhodné restauraci, budu dvakrát vážit, jestli do toho jít.
Ne kvůli těm pár korunám navíc. Ale kvůli tomu zvláštnímu pocitu, který ve mně ten večer zůstal. Pocitu, že jsem nebyla vítaný host. Jen někdo, komu dali speciální cenovku.
A to bolí víc, než by člověk řekl.
