Článek
Uvítal mě mladý recepční s výrazem, který naznačoval, že ho moje rezervace příliš nenadchla. „Máte jen polopenzi?“ podivil se, když nahlížel do systému. Jeho tón nebyl vysloveně zlý, ale mírně posměšný. „To je dnes málokdo. Všichni si berou all inclusive, přece si to chcete užít, ne?“ Dodal s úsměvem, který jsem si vyložil jako lehké pohrdání.
Jen jsem se pousmál. Neměl jsem chuť vysvětlovat, že jsem raději ve městě mezi místními než u hotelového bufetu. Že pro mě cestování není o neomezeném jídle, ale o příbězích, lidech a chvílích, které si nevezme žádný plánovač.
Po večeři jsem se vydal do přilehlé vesnice. Usedl jsem v malé kavárně, kde hrála italská hudba, objednal si espresso a pustil se do rozhovoru s postarším pánem, který mi vyprávěl, jak během války schovávali v kopcích uprchlíky. Po návratu do hotelu jsem v baru narazil opět na recepčního. Tentokrát měl jiný výraz.
„Vy jste byl ve vesnici? V té, kde není signál?“ zeptal se překvapeně. Přikývl jsem a začali jsme si povídat. Vyprávěl jsem mu o mých cestách, o tom, jak jsem spal pod hvězdami v Maroku, ztratil pas v Bangkoku nebo jak mi jedna rodina na Srí Lance půjčila motorku, protože jsem jim pomohl sklidit mango.
Seděl tiše, naprosto fascinovaný. Přestala ho zajímat moje polopenze.
Po půlhodině mlčení se najednou zeptal: „A vzal byste mě někdy s sebou?“ Myslel jsem, že si dělá legraci, ale v očích měl opravdový zájem. Prý pracuje v hotelu už čtvrtý rok a má pocit, že mu život utíká mezi směnami.
Řekl jsem mu, že cestování není vždy snadné, ale že mě změnilo. A že není potřeba hned odjet na druhý konec světa, že někdy stačí sejít z cesty do vesnice bez signálu. Podal mi ruku a usmál se jinak než na začátku.
Polopenzi už neřešil. A já měl pocit, že tentokrát jsem neobjevil jen krásu cizího místa, ale i malý posun v někom, kdo se nejdřív smál.
