Článek
A hlavně jedna sousedka, starší paní z domu, která se ke mně od začátku chovala nečekaně mile. Když jsem se nastěhovala, přinesla mi sklenici čerstvě zlitého vývaru. Později mi donesla zelnou polévku. A pak další a další. Vysvětlovala, že vaří pro dva, ale žije sama, takže by to vyhodila. Nechtěla prý plýtvat.
Zpočátku jsem nevěděla, co si o tom myslet. Na jednu stranu mi bylo trochu nepříjemné přijímat jídlo od cizího člověka, na druhou stranu jsem byla čerstvě po škole, měla jsem nízký plat a jakákoli pomoc v rozpočtu se hodila. Navíc polévky vždycky voněly tak, že jsem měla pocit, že jsem se ocitla zpátky u babičky v kuchyni. Tak jsem si zvykla. Když zaklepala, usmála jsem se, poděkovala a polévku jsem si snesla do bytu. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela.
Jenže postupně se to začalo stávat pravidlem. Každý týden minimálně jedna velká nádoba jídla, někdy i dvě. Byla jsem vděčná, ale zároveň jsem občas cítila zvláštní tlak. Jako by bylo nezdvořilé odmítnout. A ona nikdy nedala najevo nic negativního, jen se usmívala a mluvila o tom, že jí dělá radost, když má někomu co dát.
Časem jsem si říkala, že je to možná její způsob, jak nebýt sama. Že jí dělá dobře vědomí, že může pomáhat. A mně to nepřišlo špatné. Dokud jsem jednou náhodou neviděla něco, co mi vzalo iluze.
Byla jsem zrovna na dvoře a věšela prádlo, když jsem si všimla, že paní vychází s igelitovým pytlem směrem ke kontejnerům. Nenapadlo by mě, že to bude něco zajímavého, ale všimla jsem si, že se zastavila, jako by zvažovala, co s tím sáčkem udělá. A pak pytel otevřela, něco v něm pohrabala a vysypala do směsného odpadu celou várku něčeho, co vypadalo jako zbytky jídla. Když odešla, nechtěla jsem být ta, co chodí bloumat kolem cizích odpadků, ale všimla jsem si, že na povrchu zůstaly velké kusy masa, zeleniny, dokonce i celá kuřecí stehna. A také dvě prázdné krabičky, na kterých byl datum spotřeby týden zpátky.
Zprvu jsem si říkala, že si to možná jen vykládám špatně. Možná uklízela mrazák nebo lednici, možná něco nesedělo. Jenže pak jsem si všimla další věci. Byly tam i sklenice od levných polotovarů, jedna dokonce od instantní polévky. A v rohu pytle se objevily obaly od starého zkaženého masa, které muselo být vyřazené už dávno.
Najednou jsem si uvědomila, že některé polévky, které mi nosila, měly občas zvláštní chuť. Nikdy mě nenapadlo, že by v nich mohla být použita surovina, která už nebyla v pořádku. Nevím, jestli to dělala vědomě, nebo prostě nepoznala, že jídlo není dobré. Nebo jestli skutečně vařila z toho, co by jinak skončilo v koši. Jenže ten pohled na pytel s prošlými potravinami mě zasáhl. Pocítila jsem v žaludku něco jako znechucení, ale zároveň lítost.
Několik dní jsem přemýšlela, co s tím. Nemohla jsem za ní přijít a říct, že si od ní jídlo brát nechci. Nechtěla bych ji zranit. Viděla jsem, jak se vždycky rozzáří, když mi něco nese. Měla v tom kus radosti, kus potřeby být užitečná.
Jenže představa, že bych jedla něco ze starých zbytků, které nesplňují ani základní hygienu, mě děsila. Měla jsem strach, že se jednoho dne otrávím. A zároveň jsem nechtěla způsobit konflikt. Na domě vládla klidná atmosféra, která mi připadala vzácná. Nechtěla jsem do ní zanést napětí.
Začala jsem proto polévky nenápadně odmítat. Říkala jsem, že už jsem jedla. Že mám dietu. Že jsem dostala jídlo od mámy. Vymýšlela jsem různé důvody, aby to nevypadalo nevhodně. Jenže paní byla vytrvalá. Nosila jídlo dál a říkala, že si mám dát později. Usmívala se při tom tak bezelstně, že jsem si připadala jako ten nejhorší člověk na světě.
A tak jsem dělala to, co jsem opravdu nechtěla. Brala jsem jídlo od ní, usmívala jsem se a pak jsem ho tajně vyhazovala. Aby si toho nevšimla, chodila jsem s pytlíkem do kontejnerů ještě večer, když už byla doma. Připadala jsem si směšně. A zároveň mi bylo hrozně, že se bojím jídla, které mi dává někdo, kdo mě má jen rád.
Nakonec jsem pochopila, že některé věci se neřeší konfrontací, ale trpělivostí. Polévky už nosí méně často. Občas přijde jen s malým kelímkem. Někdy jen pozdraví. Vypadá, že pochopila, aniž bychom to musely říct nahlas.
Možná jsem zbabělá, že jsem jí to neřekla přímo. Ale věděla jsem, že by to zlomilo něco, co mezi námi bylo hezké. A že upřímnost někdy zraňuje víc, než je nutné. A tak jsem si odnesla jednoduché poučení. To, co vypadá jako laskavost, může mít v sobě i něco, co se bojíme vidět. A člověk, který se snaží dát druhému to nejlepší, může mít sám méně, než se zdá.
