Článek
Bylo to jedno obyčejné sobotní dopoledne. Vařila jsem guláš a poslouchala rádio. Najednou zazvonila moje snacha, přišla jen tak. Usmála se a zeptala se, jestli nepotřebuju pomoct s úklidem. Překvapilo mě to, nikdy předtím mě nenapadlo nechat někoho cizího uklízet můj byt, ale ona to říkala tak lehce a s takovou samozřejmostí, že jsem nakonec kývla. Nechtěla jsem vypadat, že jsem nepřístupná.
Pustila se do toho s vervou. Otevřela skříňky, začala třídit věci a já měla zvláštní pocit, že mám doma kontrolu, kterou jsem si neobjednala. Ale sama jsem si říkala, že jsem možná přecitlivělá. Že mladí to mají jinak. Že to nemám řešit.
Od té chvíle nabízela úklid pokaždé. Někdy řekla, že by to mohla vzít po cestě z práce. Jindy že si chce popovídat a aspoň mi to tu trochu poklidí. Nechtěla jsem být nevděčná, ale začínalo mi to být zvláštní. Kdo ve dvaceti sedmi letech dobrovolně uklízí tchyni byt?
Jednou jsem se syna zeptala, jestli o tom ví. Neřekl nic konkrétního, jen že je rád, že si rozumíme. Nechtěla jsem mu kazit iluze, tak jsem to nechala být. Možná jsem opravdu stará škola.
Stačilo jedno odpoledne, aby můj dojem spadl na úplné dno. Byla jsem v obýváku, ona v kuchyni. Položila si telefon na hlasitý odposlech, asi nepočítala s tím, že dojdu blíž, abych jí nabídla kávu. Zpomalila jsem, když jsem zaslechla svůj vlastní dům jako téma rozhovoru.
Mluvila se svou mámou. Její hlas zněl podrážděně a unaveně. Říkala, že je u mě zase, protože potřebuje udělat pořádek. Že by se syn neměl stydět za to, jak jeho máma žije. A že prý doufá, že mě brzo přesvědčí, abych si nechala některé věci vyhodit a celý byt konečně vypadal důstojně.
Zůstala jsem stát mezi dveřmi. Připadala jsem si, jako by se mi někdo vysmál přímo do obličeje. Celý život jsem se snažila mít domov upravený a čistý. Nepatřím mezi lidi, kterým přerůstá nepořádek přes hlavu. Mám věci, které sbírám, mám knihy, staré fotky, porcelán po mamince. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to někdo může vidět jako ostudu.
Slyšela jsem, jak pokračuje a říká, že mladí se u nás necítí dobře. Že by prý ocenila víc prostoru, víc světla, méně věcí. A že doufá, že mě přiměje k tomu, abych konečně udělala krok do moderní doby. Měla jsem pocit, jako by mi někdo otevřel okno v zimě a pustil dovnitř ledový vzduch.
Nechala jsem ji domluvit. Potichu jsem se vrátila zpět a čekala, až přijde za mnou s tím svým úsměvem, kterému jsem do té doby věřila. Když přišla a nabídla mi, že ještě přetřela poličky, poděkovala jsem, ale uvnitř se mi všechno svíralo.
Další den jsem ji pozvala na čaj, když byl syn v práci. Seděla naproti mně a působila klidně, jako by se nic nedělo. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se nadechla a řekla jí, co jsem slyšela. Nevyčítala jsem, jen jsem se ptala, proč má potřebu mě měnit.
Byla zaskočená. Snažila se vymlouvat, že to myslela dobře. Že chtěla, aby se syn u mě cítil lépe. Že prý dnešní doba je jiná a že možná si neuvědomuju, kolik věcí doma mám.
Slyšela jsem v jejím hlase napětí, ale i trochu studu. Přiznala, že by byla raději, kdybych měla byt víc podle jejího stylu. Řekla jsem jí klidně, že to respektuji, ale že můj domov je moje věc.
Od té doby ke mně moc nechodí. Když přijde, nepouští se do úklidu a je spíš zdrženlivá. Na jednu stranu je mi to líto, protože jsem si přála, aby náš vztah byl přirozený. Na druhou stranu už nemám ten tíživý pocit, že jsem někým posuzovaná v místě, kde bych měla cítit bezpečí.
Syn se mě ptal, co se mezi námi stalo, ale řekla jsem mu jen, že každá potřebujeme svůj prostor. Nechci mezi ně vnášet napětí. Vím ale, že už nikdy nebudu ta naivní tchyně, která věří každému úsměvu.
A přesto mě občas napadne, že kdyby mi to řekla narovinu a ne do telefonu své mámě, mohlo to dopadnout jinak. Možná bychom si našly společnou cestu. Teď už ale vím, že některé věci se neříkají nahlas jen proto, že zní líp, když u nich nejste.
Jana, Pardubice
