Článek
Ne na sendvič u počítače, ne na rohlík s paštikou na benzínce, ale na normální talíř, s normálním jídlem, někde, kde hraje tichá hudba a kde to aspoň trochu voní po poctivým vaření. Vybral jsem si podnik, který mi doporučil kolega. „Maj skvělý burgery, uděláš si radost, fakt.“ A tak jsem šel. Sám, protože člověk občas potřebuje být chvíli o samotě. Vyčistit hlavu, najíst se bez tlaku a prostě si dopřát klid.
Usadil jsem se na zahrádku, objednal si burger se vším všudy, domácí hranolky a limonádu. Nečekal jsem zázraky, jen to, že mi bude dobře. Že se v tom jídle na chvilku najdu. Obsluha milá, rychlá, všechno šlapalo. A pak to přišlo. Číšník přinesl jídlo, položil talíř přede mě a odešel. Jen tak. Bez ničeho. Talíř plný krásně vypadajícího jídla. Ale příbor? Nula.
Chvíli jsem si říkal, že se asi vrátí. Že zapomněl. Že možná někoho zavolá, že něco… ale minuty plynuly a já seděl a koukal na ten burger, jako by to byl obraz v galerii. Dokonalý, nedotknutý a naprosto nedostupný.
Koukám kolem. Vedlejší stůl řeší firemní meeting, slečna naproti si fotí kafe, někdo si zapaluje cigaretu. Číšník nikde. A já pořád bez příboru. Vzpomněl jsem si na dětství, kdy jsme doma měli pravidlo, že se na jídlo nesahá, dokud není všechno na stole. Možná i proto jsem se nemohl přinutit, abych do toho šel rukama. V hlavě se mi míchala výchova, společenský reflexy, slušnost a k tomu ten rostoucí hlad.
Po nějakých sedmi minutách jsem to nevydržel. Zvedl jsem se, šel jsem dovnitř. Na baru stáli dva číšníci, bavili se o něčem, co znělo jako noční koncert. Slušně jsem se zeptal, jestli bych mohl dostat příbor. Ani se neomluvili. Jeden z nich se otočil, natáhl ruku, podal mi nůž a vidličku bez jakéhokoli obalu, jen tak, z otevřené zásuvky. Jako když vám někdo podává klíče od auta, který nechce půjčit.
Vrátil jsem se ke stolu, sedl si, a konečně začal jíst. Ale už to nebylo ono. Tím, že mě nechali čekat, že si nikdo nevšiml, že nikomu nepřišlo divné, že jídlo je na stole a člověk do něj nemá jak sáhnout… tím se to celé nějak zkazilo. Najednou jsem si uvědomil, jak málo pozornosti dneska často dostáváme. Že se všechno točí jen kolem výkonu, rychlosti, dojmu – ale ne kolem obyčejného zájmu.
Tohle přece není o tom, že chci luxusní obsluhu. Nečekám rudý koberec a servírování s poklonou. Jen bych rád, aby jídlo bylo celé. A „celé“ znamená i příbor. Znamená to, že si mě někdo všimne, že mi nepřinese jen talíř, ale taky možnost ho vůbec sníst. Protože jinak je to jako když vám pošlou narozeninový dárek, ale zapomenou na obálku s přáním. Něco tomu prostě chybí.
Když jsem dojedl, číšník přišel, odnesl talíř a zeptal se, jestli bylo všechno v pořádku. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem jen řekl: „Chutnalo mi. Ale chvíli jsem tady seděl bez příboru, tak to trochu zkazilo dojem.“ Podíval se na mě jako bych mu řekl, že má rozvázanou tkaničku. „Aha, tak snad příště,“ pronesl a odkráčel. Bez omluvy. Bez zájmu. Bez čehokoliv.
A mně v tu chvíli došlo, že o tom to celé je. Ne o tom příboru. Ale o tom, že jsme si přestali všímat jeden druhého. Že jsme si zvykli na to, že „nějak to dáme“, že „to přece není tak hrozný“. Jenže tyhle drobnosti nejsou jen drobnosti. Jsou to signály. Kousky puzzle, ze kterých skládáme obraz toho, jak se k sobě chováme.
Když člověk udělá chybu, je normální, že se omluví. Když něco zapomene, může to napravit. Ale když si toho ani nevšimne, nebo ho to nezajímá, tam už končí slušnost. Tam už začíná lhostejnost. A té je kolem nás čím dál víc.
Když jsem ten večer vyprávěl doma, co se stalo, manželka se nejdřív smála. „No jo, to je klasika, všude to flákají,“ řekla. Ale pak jsme se o tom bavili víc. A oba jsme si uvědomili, kolikrát se nám něco podobného stalo. Ne přímo s příborem, ale s tím pocitem, že člověk neexistuje. Že je jen položkou, že mu někdo něco dá, ale už neřeší, jak se u toho cítí.
A možná právě proto jsem o tom chtěl napsat. Ne proto, abych si postěžoval. Ale protože si myslím, že bychom si měli znovu připomenout, že i malé věci mají velký význam. Že jeden zapomenutý příbor může být symbolem většího problému. Že když si přestaneme všímat maličkostí, ztratíme i ty velké věci.
Nechci žít ve světě, kde se stydím říct, že mi něco vadí. Kde je člověk považovaný za „náročného“, jen protože si dovolí čekat normální servis. A už vůbec nechci, aby to naše děti měly jako nový standard – že slušnost je něco navíc, ne samozřejmost.
Možná jsem starý, možná „moc citlivý“, jak se dnes rádo říká. Ale vím jedno – dokud nám budou vadit i tyhle maličkosti, dokud si jich budeme všímat a mluvit o nich, tak je pořád šance, že to kolem nás nebude úplně ztracené. Že až příště někdo donese jídlo bez příboru, vzpomene si na to. A třeba to podá s úsměvem. A třeba se i omluví. A tím úplně změní celý den. Protože občas je to fakt jen o těch malých věcech.
