Článek
Moje dcera má osmnáct a půl roku. Do maturity jí zbývá půl roku. Jen pár měsíců, které utečou rychleji než celé ty čtyři roky na střední. A ona mi před týdnem oznámila, že už tam nechce chodit. Že to vzdá. Že už nemůže.
Nejdřív jsem si myslela, že přehání. Že je to jen další výkyv nálady, stres z písemek, obyčejná únava. Sama si pamatuju, jak jsem před maturitou nespala, jak mi bylo zle od žaludku a připadala jsem si neschopná. Ale vydržela jsem. Vždycky jsem byla zvyklá vydržet. Jenže ona se na mě podívala tak unavenýma očima, že mi došlo, že tohle není jen špatný den.
Řekla mi, že ji škola vyčerpává. Že tam chodí s pocitem sevřeného hrudníku. Že se každé ráno budí s myšlenkou, že by nejradši zůstala pod peřinou a zmizela. Prý už jí na tom nezáleží. Maturita, vysvědčení, to všechno jí najednou připadá zbytečné. Tvrdí, že si najde práci, že školu nepotřebuje, že jí to stejně nic nedává.
Když to říkala, snažila jsem se zachovat klid. Vysvětlovala jsem jí, že půl roku je opravdu krátká doba. Že by byla škoda zahodit čtyři roky života těsně před cílem. Že maturita není jen papír, ale určitá jistota do budoucna. Jenže čím víc jsem mluvila o jistotě, tím víc jsem viděla, že se vzdaluje. Jako bych mluvila cizím jazykem.
Možná jsem udělala chybu, že jsem to vzala příliš racionálně. Já jsem vyrostla v rodině, kde se problémy řešily tím, že se zatnuly zuby. Nikdo se neptal, jestli nás něco baví nebo naplňuje. Důležité bylo mít vzdělání, práci, být soběstačný. Chtěla jsem jí dát víc volnosti, víc pochopení. A teď mám strach, že když ji budu tlačit, ztratím ji.
Několik večerů po sobě jsme spolu seděly u stolu a mluvily. Ona plakala a říkala, že se cítí jako selhání. Že ostatní spolužáci vědí, kam chtějí dál, že mají plány, vysokou školu, cestování, ambice. A ona prý jen přežívá den za dnem. Prý má pocit, že ji všichni předběhli. Když to slyším, bolí mě to. Vždycky jsem ji vnímala jako silnou, chytrou holku, která si poradí. Možná jsem ji tak viděla až příliš.
Ptám se sama sebe, kde se stala chyba. Jestli jsem na ni měla větší nároky, než si uvědomuji. Jestli jsem ji nepřetížila svými představami o tom, jak by měl vypadat dobrý start do života. Nikdy jsem ji nenutila do jedniček, ale vždycky jsem zdůrazňovala, že vzdělání je základ. Možná to slyšela jako tlak.
Zároveň si ale neumím představit, že by školu opravdu nechala. Představa, že půl roku před maturitou odejde a začne někde pracovat bez kvalifikace, mě děsí. Vím, jak těžké je dnes najít stabilní práci i s maturitou. Co teprve bez ní. Bojím se, že si tím zavře dveře, které by jinak mohla mít otevřené.
Snažím se jí vysvětlit, že to není o tom být nejlepší nebo mít jasno ve dvaceti. Že i já jsem ve svých osmnácti tápala. Že plány se mění. Že je v pořádku nevědět. Ale zároveň že je důležité dotáhnout věci do konce. Jenže když to říkám, slyším sama sebe a přemýšlím, jestli to není jen moje generace, která věří na dokončování za každou cenu.
Nedávno jsem ji slyšela v pokoji mluvit s kamarádkou. Říkala, že je vyhořelá. To slovo mě zarazilo. Vyhořelá v osmnácti. Když jsem byla v jejím věku, ani jsem netušila, že něco takového existuje. Možná jsme to jen neuměli pojmenovat. Možná jsme to jen potlačovali.
Začala jsem uvažovat, jestli by nepomohla nějaká odborná pomoc. Psycholog, někdo nestranný, kdo by ji vyslechl bez toho, aby v tom byl rodičovský strach. Zatím o tom nechce slyšet. Tvrdí, že není blázen. Snažím se jí vysvětlit, že to není o bláznovství, ale o tom, že někdy člověk potřebuje oporu. Ne vždy mě poslouchá.
Každý den teď pro mě začíná otázkou, v jaké náladě ji zastihnu. Jestli vstane a půjde do školy, nebo zůstane doma. Zatím chodí. Ale s odporem. Vidím, jak se jí uleví, když je pátek. A jak se jí stáhne obličej v neděli večer.
Snažím se najít rovnováhu mezi podporou a tlakem. Nechci být matka, která své dítě do něčeho nutí za každou cenu. Ale zároveň nechci jen přihlížet, jak zahodí šanci, kterou už má téměř v ruce. Půl roku. Tak málo a přitom teď tak nepřekonatelně moc.
Možná je to i moje vlastní obava ze selhání. Mám strach, že když to nedotáhne, budu si to vyčítat. Že jsem ji nedokázala podržet, když to potřebovala. Nebo naopak, že jsem ji držela příliš pevně.
Když večer zhasnu a zůstanu sama, přemýšlím, co je vlastně důležitější. Papír s maturitou, nebo její psychické zdraví. Rozum mi říká, že by měla vydržet. Srdce mi šeptá, že ji nesmím zlomit.
Zatím ji jen objímám častěji než dřív a snažím se jí opakovat, že ji mám ráda bez ohledu na to, jak se rozhodne. Ale v duchu si přeji, aby těch pár měsíců ještě zvládla. Aby jednou, až se ohlédne, nebyla naštvaná sama na sebe. A aby mi jednou nevyčetla, že jsem ji nechala vzdát se těsně před cílem.
