Článek
První roky byly nejhorší. Nemoc postupovala pomalu, ale jistě. Nejdřív přestal řídit, pak chodit bez opory. Nakonec zůstal doma úplně. Já odešla z práce, protože kombinovat směny a jeho stav prostě nešlo. Říkala jsem si, že je to dočasné. Že až se to stabilizuje, vrátím se aspoň na poloviční úvazek. Nestabilizovalo se nic. Místo toho přibyly rehabilitace, kontroly, léky a papírování. Naučila jsem se měnit obvazy, píchat injekce, zvedat ho z postele tak, abych si nestrhla záda. Z manželky jsem se stala zdravotní sestrou, řidičkou i účetní v jednom. Dny splývaly.
Peníze přestaly stačit
Žili jsme z jeho invalidního důchodu a příspěvku na péči. Ze začátku to jakž takž vycházelo. Omezili jsme dovolené, nové věci jsme nekupovali, děti nosily oblečení po bratrancích. Nebylo to jednoduché, ale měli jsme střechu nad hlavou a jídlo na stole. Horší to bylo, když začaly zdražovat energie. Každá složenka mě děsila. Příspěvky se nezvyšovaly tak rychle jako ceny. Občas jsem si říkala, že bych si měla najít aspoň brigádu. Jenže kdo by s ním zůstal? Rodiče už nežili a děti měly vlastní školy a starosti. Nešlo to.
Čas běžel rychleji, než jsem si připouštěla. Děti vyrostly, odstěhovaly se. Manžel byl čím dál slabší. Poslední rok už téměř nevnímal. Když odešel, zůstalo po něm ticho, které jsem si neuměla představit. A taky prázdná židle u stolu. Najednou jsem měla být zase sama za sebe. Bylo mi šedesát a já po dvaceti letech péče nevěděla, co se sebou. Kamarádky mluvily o cestování, o vnoučatech, o plánech do důchodu. Já řešila hlavně to, jak vyplním žádost o starobní důchod a co mi vlastně vyjde.
Tvrdé číslo na papíře
Když mi přišlo rozhodnutí, seděla jsem u kuchyňského stolu a dívala se na částku. Čekala jsem málo, ale ne až tak málo. Podle výpočtu jsem měla dostávat něco přes dvanáct tisíc korun měsíčně. To je méně, než kolik dnes stojí nájem za malý byt v našem městě. Úřednice mi vysvětlila, že roky péče se sice započítávají jako náhradní doba pojištění, ale výdělek z nich žádný není. A protože jsem dvě dekády nepracovala na plný úvazek, neměla jsem z čeho naspořit vyšší důchod. Papírově je všechno v pořádku. Jenže realita je jiná.
Celý život jsem slyšela, že rodina je na prvním místě. Že když se někdo zlomí, ostatní ho podrží. A já držela. Nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych manžela dala do ústavu. Připadalo mi to jako zrada. Chtěla jsem, aby byl doma, mezi svými. Dnes si ale někdy říkám, jestli jsem neměla myslet víc na sebe. Kdybych zůstala pracovat, měla bych teď vyšší důchod. Možná bych byla klidnější. Místo toho počítám každou korunu a přemýšlím, jestli si budu moct dovolit zůstat v bytě, kde jsme spolu strávili většinu života.
Nový strach místo odpočinku
Důchod měl být obdobím klidu. Místo toho hledám brigády pro seniory a zjišťuji, kolik si můžu přivydělat, aniž by mi něco sebrali. Připadám si unavenější než kdy dřív. Ne fyzicky, ale uvnitř. Nejvíc mě mrzí, že se o tom moc nemluví. O tom, co se stane s člověkem, který obětuje roky péči o blízkého. Dokud pečuje, je chválený. Když přijde na důchod, je z něj číslo ve statistikách. A to číslo je často nižší, než by kdokoliv čekal. Možná se budu muset přestěhovat do menšího bytu. Možná si najdu práci na pár hodin denně. Jen vím, že kdybych tehdy stála znovu před stejným rozhodnutím, zřejmě bych udělala totéž. Jen bych si víc zjišťovala, co mě čeká na konci.
Zdroj: Marie K., Olomouc
