Článek
Když se ten koncert vyprodal během pár minut, smířil jsem se s tím, že letos prostě nepůjdu. Pak jsem ale začal projíždět aplikace, kde lidé prodávají lístky dál. Ceny byly vyšší, ale pořád ještě v mezích toho, co jsem byl ochotný dát. Říkal jsem si, že je to sice trochu risk, ale přece jen žijeme v době, kdy má všechno digitální stopu. Měl jsem pocit, že když je něco v aplikaci, musí to být bezpečné.
Prodejce působil důvěryhodně. Rychlá komunikace, normální jazyk, žádné podivné výmluvy. Poslal mi elektronické vstupenky s QR kódy a já si je hned stáhl do telefonu. Dokonce jsem si je pro jistotu vytiskl, abych měl jistotu, že když selže baterie, nic mě nezastaví. Chtěl jsem mít všechno pod kontrolou.
Den koncertu měl tu zvláštní energii, kdy člověk cítí lehké chvění už od rána. Před halou bylo plno lidí, směs parfémů, smíchu a očekávání. Stál jsem ve frontě a sledoval, jak se turnikety postupně rozsvěcují zeleně. Každé pípnutí znamenalo radost a úlevu. Když jsem přišel na řadu, podal jsem telefon obsluze a čekal na ten krátký zvuk potvrzení. Místo toho se ozvalo jiné pípnutí. Tlumené, chladné.
Slečna u vstupu se na mě podívala a řekla, že tenhle kód už byl použit. Nejdřív jsem si myslel, že je to omyl. Že se jen něco načetlo špatně. Zkusili jsme to znovu. Stejný výsledek. V tu chvíli mi došlo, že nejde o technickou chybu, ale o něco mnohem obyčejnějšího. Někdo mě prostě podvedl.
Snažil jsem se zachovat klid. Ukazoval jsem potvrzení o platbě, komunikaci s prodejcem, všechno, co jsem měl. Jenže u vstupu jsou pravidla jednoduchá. Kód je buď platný, nebo ne. A ten můj už platný nebyl. Prý byl načtený asi před hodinou. Někdo jiný teď sedí na místě, které jsem si zaplatil já.
Stál jsem stranou, zatímco za mnou procházeli další lidé. Nejhorší nebyly ty peníze. Nejhorší byl ten pocit hlouposti. V hlavě mi běželo, jak jsem si mohl myslet, že zrovna mně se to nestane. Že si dám pozor. Že poznám seriózní nabídku od podvodu.
Zkusil jsem prodejci napsat. Zpráva se sice odeslala, ale odpověď nepřišla. Profil, přes který jsme komunikovali, během pár minut zmizel. Jako by nikdy neexistoval. Všechno, co zůstalo, byly screenshoty a prázdný večer přede mnou. Najednou jsem stál pár metrů od hudby, na kterou jsem se těšil měsíce, a neměl jsem se jak dostat dovnitř.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli to mám vzdát. Sednout do auta a jet domů. Nakonec jsem si sedl na obrubník opodál a poslouchal, jak se hala plní zvukem prvních tónů. Nebylo to ono, ale aspoň něco. Uvědomil jsem si, že tahle zkušenost mě stála víc než cenu vstupenky. Stála mě iluzi, že online svět je stejně bezpečný jako ten skutečný.
Domů jsem jel tiše. Ne naštvaný, spíš zklamaný. Ne z koncertu, ale ze sebe. A zároveň jsem si říkal, že o tom budu mluvit. Ne proto, abych si stěžoval, ale aby někdo jiný nestál příště u turniketu se stejným pocitem, že všechno udělal správně. Protože někdy nestačí být opatrný. A někdy je důvěra dražší než lístek na vyprodaný koncert.
