Článek
Když jsem vešla dovnitř, byla tam téměř prázdno. Hrála hudba, která mě uklidňovala, a mezi stojany visely šaty v barvách, které jsem milovala už jako malá. Dlouho jsem je jen přejížděla prsty a vybírala, které si zkusím. Byl to pro mě malý únik z běžného dne. Teprve když jsem vzala do ruky jedny z těch nejkrásnějších, ucítila jsem na sobě cizí pohled, který mi příjemný rozhodně nebyl.
Prodavačka stála opodál a tvářila se, jako by věděla všechno o mně, ačkoliv jsem s ní nepromluvila ani slovo. Když jsem se zeptala, kde najdu kabinku, odpověděla tónem, který ve mně okamžitě probudil staré pochybnosti. Řekla, že jsou v zadní části, ale dodala, že tohle je kolekce, která je spíš pro ženy, které si ji mohou dovolit. Zatuhla jsem, protože jsem věděla, co tím myslí. Nebylo to o penězích. Bylo to o tom, jak vypadám.
První pochyby se vrací
Najednou jsem ztratila chuť pokračovat. Měla jsem chuť odložit šaty zpět na ramínko a odejít. Zase jsem slyšela staré hlasy, které mi kdysi říkaly, že na určité věci nemám. Trvalo mi dlouho, než jsem se těch pocitů zbavila, a přesto se dokázaly vrátit jednou jedinou větou od úplně cizího člověka. Nakonec jsem ale šla dál. Možná ze vzdoru, možná proto, že jsem nechtěla znovu dovolit, aby mě někdo tak snadno shodil.
V kabince jsem se na sebe podívala do velkého zrcadla a na okamžik jsem nic neslyšela. Šaty mi padly mnohem lépe, než jsem čekala. Vypadala jsem v nich jinak, než je můj každodenní obraz. Vypadala jsem jako žena, která ví, co chce, a která má právo nosit přesně to, v čem se cítí dobře. Ty šaty mě podržely víc než lidé, kteří měli být kdysi oporou. A já věděla, že si je koupím. Ne kvůli prodavačce. Kvůli sobě.
Ticho, které říká víc než slova
Když jsem vyšla z kabinky, prodavačka mě znovu sjela pohledem. Tentokrát to ale nebylo zpochybňování. Spíš překvapení. Možná nečekala, že se do těch šatů vejdu. Možná nečekala, že budu mít dost sebevědomí, abych je skutečně vzala. Mlčky jsem jí je podala a řekla, že si je vezmu. Bylo zajímavé sledovat, jak rychle se její chování změnilo.
Najednou se usmívala. Nabízela mi pomoc, doplňky, další varianty. Chovala se, jako by mě vítala s otevřenou náručí. Ale mně to bylo jedno. Všechno to přišlo pozdě. Nezáleželo mi na jejím náhlém zájmu. Věděla jsem, že to není o mně, ale o penězích, které ode mě mohla získat. Bylo to stejné, jako když člověk konečně přestane potřebovat něčí uznání a zjistí, že si vystačí sám.
Plná taška a lehčí hlava
U pokladny jsem vytáhla kartu a nechala ji projít terminálem. V ten okamžik se prodavačka proměnila úplně. Její hlas zjemnil, nabídla mi věrnostní kartu, poděkovala několikrát za nákup a přidala další věty, které měly zakrýt její předchozí chování. Z jejího výrazu bylo ale jasné, že ví, že to nezafungovalo. A já jsem věděla, že to tak má být.
Když jsem vyšla ven, bylo pozdní odpoledne a slunce se opíralo do výlohy. V ruce jsem držela tašku s šaty, které pro mě znamenaly mnohem víc než jen nový kus oblečení. Byly to šaty, ve kterých jsem se znovu viděla jinak. A byly to šaty, kvůli kterým jsem si vzpomněla, že můj názor na sebe má větší váhu než cizí komentáře. Byla jsem ráda, že jsem neutekla, a ještě raději, že jsem si nenechala vzít pocit, který mi patřil.
