Článek
Před pár lety jsem ještě běhal po kanceláři, střídal směny a nosil domů papíry, které nikdo nechtěl číst. Teď nosím maximálně tak rohlíky z pekárny. A občas taky koláč. Kávu si dávám s mlékem, někdy si k tomu vezmu větrník. Obsluha mě už zná, někdy si i povídáme. Dneska jsem přišel s Honzou, kamarádem z bývalé práce. Oba máme šedivé vousy a oba jsme si dlouho mysleli, že do důchodu se nedá dožít. Teď jsme tu a díváme se na mladé, kteří kolem běží s mobilem v ruce, výrazem plným starostí a kelímkem s nápisem „flat white“. My máme čas pít kávu z porcelánu.
A víte, co je zvláštní? Čím dál častěji slyším nebo čtu mezi řádky, že bychom si to neměli dovolit. My, ti staří. Ti, co už „nic neprodukují“. Jako bychom si to posezení, ten smích, ten zákusek – museli nejdřív obhájit. Párkrát jsem zaslechl věty jako: „No jo, důchodci, ti se mají, celý den v kavárně, dovolená za dovolenou.“ Jedna slečna na vedlejší lavičce do telefonu říkala: „Já makám, nestíhám a támhle nějakej důchodce si čte knížku u kávy. To je spravedlnost?“ Bylo mi skoro líto, že mě neoslovila. Mohl jsem jí toho tolik říct.
Třeba to, že jsem pracoval od devatenácti. Nejdřív ve fabrice, pak na stavbě, pak v kanceláři, kde jsme měli jedny Windows pro čtyři lidi. Že jsem zažil šéfy, kteří křičeli, i ty, kteří neříkali nic – což bylo ještě horší. Že jsem měl na výplatní pásce mínus za pozdní příchod kvůli dětskému lékaři. A že jsem odvedl daně z každé jedné z těch výplat. Roky. Nebo to, že jsem o prázdninách nejezdil na Maledivy, ale na chatu, kde jsme místo relaxace opravovali střechu a sbírali houby. A že jsem netrávil večery v coworkingu, ale u myčky nádobí, která dělala větší rámus než manželka při sledování telenovely.
Mohl bych jí taky říct, že v té kavárně nesedím proto, že nemám co na práci. Sedím tu, protože jsem si to odpracoval. Protože jsem přestal řídit auto, protože oči už nejsou, co bývaly. Protože místo běhu chodím na fyzioterapii. Protože mě bolí záda, když nosím nákup, a protože mi chvíli trvá, než si zavážu tkaničky. Ale přesto si obleču čistou košili, dojdu do města, objednám si kávu a těším se na chvíli klidu. A někdy i smíchu. Sedíme tu občas tři, čtyři, někdy i víc. Dáme si zákusek, občas si vzpomeneme na nějakou příhodu z práce, z vojny nebo z doby, kdy bylo maso na lístky. A ano – někdy se zasmějeme dost nahlas. Možná to někoho ruší. Ale možná si jen připomínáme, že jsme naživu.
Chápu, že je těžké dívat se na to, že někdo „nic nedělá“ a přitom se má dobře. Ale možná je problém v tom pohledu. Protože když se podíváte blíž, uvidíte ruce, které léta něco nosily. Záda, která bolela po směně. Oči, které četly noviny v době, kdy to bylo nebezpečné. A srdce, které si teď prostě chce dát kafe. Bez výčitek. Nemám potřebu se obhajovat. Ale někdy bych chtěl, aby se přestalo zapomínat, že i ten, kdo dnes sedí v klidu, kdysi běhal. Že každý důchodce je vlastně bývalý pracující. A že důchod není výhra v loterii, ale spíš dožitá etapa – a někdy dost bolavá.
Jistě, najdou se tací, co nikdy moc nehnuli prstem a teď loudí slevy na každém rohu. Ale stejně tak znám spoustu mladých, kteří by se zhroutili po týdnu v noční směně. Takže bych to nechal být. Nezáviďme si. Ani práci, ani kávu. Dneska si dám ještě koláč. Možná i štrúdl, když bude čerstvý. Zítra půjdu do knihovny, pozdravím sousedku a večer si pustím film. Můj den má jiné tempo. Ale pořád má smysl. A jestli to někoho pohoršuje, že si starý člověk dovolí žít… tak možná je problém někde jinde.
