Článek
Dorazila jsem k nim o něco dřív, abych s něčím pomohla. V kuchyni už voněla směsice jídel a tchyně postávala u sporáku, jako by právě dokončovala něco výjimečného. Snažila jsem se usmívat a neřešit, že ve vzduchu byla cítit lehká nervozita, která se mě drží pokaždé, když u nich sedím u stolu. Připadala jsem si jako host, který se bojí udělat chybu, i když se snaží sebevíc.
Když jsme si sedli, tchyně odešla do kuchyně pro talíře. Vrátila se s nimi v rukou a pokládala je jeden po druhém před nás. Ve chvíli, kdy ten její dosedl na místo přede mnou, mě zamrazilo. Talíř byl ulepený, od okraje až k prostředku vedly stopy po prstech a zbytky něčeho zaschlého. Na první pohled bylo jasné, že ho nikdo pořádně neumyl. Jídlo, které na něm leželo, bylo nevzhledné a promíchané, jako by se to připravovalo ve spěchu.
První chvilky napětí u stolu
Snažila jsem se nedívat překvapeně, protože jsem věděla, že každá grimas by byla okamžitě vyhodnocena jako urážka. Manžel na mě krátce pohlédl a já viděla, že si toho všiml také, ale mlčel. Všichni čekali, až začnu jíst. Připadalo mi, že se čas zastavil a že v místnosti nikdo nedýchá. Hlavou mi běželo jediné. Jak to sním?
Pokusila jsem se nadhodit nenápadnou poznámku, že si dojdu pro ubrousek. Ve skutečnosti jsem chtěla v kuchyni alespoň trochu otřít okraj talíře, abych překonala odpor. Jenže tchyně mě předběhla a s úsměvem mi podala látkový ubrousek s tím, že přece není třeba nikam chodit. Situace byla rázem ještě trapnější. Seděla jsem tam a připadala si jako dítě, kterému někdo zavázal ruce.
Jak se z dobré nálady stane tichá frustrace
Nakrátko jsem zavřela oči a snažila se přemluvit k prvnímu soustu. Jídlo nebylo zkažené, jen vypadalo tak, že se do něj člověk pustí jen v případě naprosté nouze. Když jsem nakonec ochutnala, potvrdilo se, čeho jsem se obávala. Chuť tomu neprospěla. Bylo to přesolené, suché a přitom zvláštně mazlavé, jako by to ohřívali několikrát po sobě. Manžel se na mě díval s úkosem a já poznala, že i jemu to nechutná, ale z obavy před matčinou reakcí mlčel.
Postupně se ke mně začaly sbíhat myšlenky, proč pořád čekám, že se něco změní. Vždycky se snažím přijít v dobré náladě, přinést dezert, nabídnout pomoc. A pokaždé odjíždím s pocitem, že jsem měla raději zůstat doma. Tchyně si asi myslí, že rodinné obědy jsou pro mě čest, ale často se cítím jako někdo, kdo sem nepatří.
Když už se situace nedá dál přetvařovat
Po pár minutách jsem odložila příbor a chtěla jsem to zamaskovat tím, že si musím odskočit. V koupelně jsem se nadechla a podívala se na sebe do zrcadla. Z dobré nálady nezbylo nic. Přemýšlela jsem, jak se takové situace opakují a jak mě pokaždé rozloží. Nebyla to jen ošklivě připravená porce jídla. Byl to pocit, že na mé pohodlí se tady nemyslí.
Když jsem se vrátila, tchyně si všimla, že jsem skoro nic nesnědla. Zeptala se, jestli je vše v pořádku. V tu chvíli jsem opravdu nevěděla, co říct. Nechtěla jsem lhát, ale nechtěla jsem ani vyvolat konflikt. Nakonec jsem vyslovila, že mi není úplně dobře. Tchyně kývla, ale viděla jsem, že jí to vadí. Manžel zůstal potichu a já tušila, že v autě nás čeká rozhovor.
Cestou domů jsem jen seděla a dívala se z okna. Dobrý úmysl, se kterým jsem odjížděla, se ztratil už v okamžiku, kdy přede mě tchyně položila ten ulepený talíř. A já si znovu uvědomila, že rodinná setkání jsou pro mě něčím, co spíš přetrpím než užiju.
