Článek
Kamarád ke mně chodil bez ohlášení už delší dobu a já si to dlouho omlouvala. Vždyť jsme přece kamarádi. Znali jsme se roky. Nejednou mi pomohl, vyslechl mě, byl tu, když mi nebylo dobře. Tak proč bych mu měla zavírat dveře.
Poprvé zazvonil jedno odpoledne, když jsem ležela na gauči v pyžamu a snažila se aspoň na chvíli vypnout hlavu. Otevřela jsem, trochu rozpačitě, ale s úsměvem. Řekl, že šel kolem a napadlo ho, že se staví. Uvařila jsem kávu, povídali jsme si. Přišlo mi to vlastně milé. A tak jsem to brala i podruhé a potřetí.
Jenže postupně jsem si začala všímat, že se to děje čím dál častěji. Zazvonil večer, když jsem měla rozdělanou práci. Zazvonil v sobotu ráno, kdy jsem si chtěla konečně v klidu uklidit byt a být sama se sebou. Zazvonil ve chvíli, kdy jsem měla návštěvu, a tvářil se překvapeně, že někoho mám. Nikdy se předem neozval. Nikdy se nezeptal, jestli se mi to hodí.
Vždycky přišel s lehkostí, jako by mu ten prostor automaticky patřil. Sedl si, rozhlédl se, otevřel lednici, zeptal se, co je nového. A já mu pokaždé nabídla čaj nebo kávu, protože jsem nechtěla být nepříjemná. Nechtěla jsem působit chladně. V hlavě mi běželo, že přece nejsem taková, co by někoho vyhodila.
Jenže uvnitř se něco pomalu začalo lámat. Začala jsem cítit zvláštní napětí pokaždé, když zazvonil zvonek. Takové to nepříjemné sevření, které si člověk nechce přiznat. Najednou jsem si uvědomovala, že se doma necítím úplně svobodně. Že vlastně nikdy nevím, kdy se otevřou dveře a on tam bude stát.
Jednou přišel ve chvíli, kdy jsem byla opravdu vyčerpaná. Měla jsem za sebou těžký týden, hádku v práci, málo spánku. Seděla jsem u stolu a snažila se něco dopsat. Když zazvonil, ani jsem se nezvedla hned. A v tu chvíli mi to došlo. Ne že by mi vadil on. Vadilo mi, že nerespektuje mě.
Ten večer zůstal dlouho. Mluvil hlavně o sobě, o svých problémech, o tom, jak je všechno složité. Já ho poslouchala, ale myšlenkami jsem byla jinde. Uvědomila jsem si, že mě vlastně ani nenapadlo říct, že teď nemám náladu. Že jsem automaticky převzala roli té, která tu má být k dispozici.
Začala jsem si zpětně skládat drobnosti, kterým jsem dřív nevěnovala pozornost. Jak se nikdy nezeptal, jestli se mi to hodí. Jak předpokládal, že když jsem doma, jsem volná. Jak se občas zatvářil dotčeně, když jsem naznačila, že mám jiné plány. A v jednu chvíli mi došlo, že nejde jen o kamarádství. Šlo o pocit kontroly. O to, že si ke mně chodí dobíjet energii, aniž by řešil, co to dělá se mnou.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli to není jen moje přecitlivělost. Jestli si to celé nevymýšlím. Ale ten pocit nepohody neodcházel. A čím víc jsem ho potlačovala, tím silnější byl. Až jsem si jednoho dne řekla, že takhle to dál nejde.
Když zazvonil příště, otevřela jsem a ještě než stihl vejít, jsem mu řekla, že se mi to nehodí. Že bych potřebovala, aby se příště ozval předem. Díval se na mě překvapeně. Pak trochu znejistěl a zeptal se, jestli se něco stalo. Odpověděla jsem klidně, že ne, jen potřebuju víc svého prostoru. Že ho mám ráda jako kamaráda, ale že nečekané návštěvy mi nejsou příjemné.
Chvíli bylo ticho. Pak řekl, že to nemyslel špatně. Že si myslel, že mi to nevadí. A já si uvědomila, jak důležité bylo to vyslovit. Protože dokud jsem mlčela, automaticky to pokračovalo.
Odešel trochu rozpačitě. Měla jsem smíšené pocity. Úlevu i strach, jestli jsem něco nepokazila. Ale večer jsem seděla doma sama, v klidu, a poprvé po dlouhé době jsem se cítila opravdu dobře. Vlastní byt byl zase můj.
Od té doby se ozývá předem. Někdy se nesejdeme vůbec. A víš co? Je to v pořádku. Pochopila jsem, že nastavovat hranice není sobecké. Je to nutné. Nejen pro vztahy s ostatními, ale hlavně pro vztah sama k sobě. A že skutečný kamarád to dokáže respektovat.
