Článek
Když mi ráno napsal, že mě zve na oběd, brala jsem to jako samozřejmé gesto mezi přáteli. Známe se roky a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak vlastně žije nebo jak to u něj doma vypadá. On ke mně občas zajde na kávu, moc toho nenamluví, ale nikdy jsem v jeho chování necítila nic zvláštního. Vše mi připadalo normální a samozřejmé.
Když jsem stála před jeho dveřmi, netušila jsem, že právě prožívám poslední okamžiky, kdy budu mít pocit, že je setkání úplně běžné. Otevřel mi s úsměvem, jako by se nic nedělo, a přitom už první pohled za jeho záda mě trochu zarazil. Byt byl tak čistý a upravený, že jsem měla dojem, jako bych přišla na prohlídku nového vzorového bytu, ne do prostoru, kde někdo skutečně žije.
Svlékla jsem bundu a automaticky se chtěla zout, jenže už ve chvíli, kdy jsem se sklonila k botám, se ve mně ozval zvláštní pocit. Koberec byl bez jediného smítka, botník byl lesklý, ani jeden pár bot nebyl pohozený nebo nakřivo. Připadala jsem si, jako bych vstupovala na místo, které nesmím pokazit. Proto jsem se v půli pohybu zastavila a zůstala v botách, protože jsem si nebyla jistá, jestli je to vůbec vhodné.
Obešel to s úsměvem a řekl mi, že si klidně můžu zout boty, ale já jsem měla pocit, že bych tím narušila harmonii, kterou jsem kolem sebe viděla. Sedla jsem si tedy na kraj pohovky tak opatrně, jako by měla být čerstvě upravená a ne určená k sezení. Sledovala jsem jeho pohyby a udivovalo mě, jak samozřejmě se v tom dokonale uklizeném prostoru pohybuje. Jako by měl všechno předem naplánované a neexistovalo nic, co by mu doma překáželo.
Když přinesl jídlo, bylo krásně naservírované na bílém talíři. Vypadalo to spíš jako oběd z restaurace než domácí vaření. Na stole nebyl žádný nepořádek, žádná drobnost odložená bokem, nic, co by připomínalo skutečný život. Přepadl mě zvláštní pocit nepatřičnosti a říkala jsem si, že bych měla držet ruce blízko sebe, abych náhodou něco nerozsypala nebo neukápla.
Postupně jsem si začala uvědomovat, jak moc jsme rozdílní. Já doma zápasím s hromádkami věcí, které odkládám s tím, že je uklidím později. On jako by žil v katalogu nábytku, kde nic nevybočuje a nic nepůsobí živě. Nechápala jsem, jak někdo dokáže udržet tak dokonalý pořádek, aniž by se zbláznil z neustálého kontrolování všeho kolem.
Když jsem odcházela, snažila jsem se tvářit nenuceně, ale v hlavě mi vířily myšlenky. Uvědomila jsem si, že mě jeho pořádek nejen překvapil, ale i trochu vyděsil. Jako by ten byt odrážel i něco v něm. Něco, co jsem dřív neviděla. Všechno přesné, uklizené, bez jediné stopy po spontánnosti. Přemýšlela jsem, jestli v takovém prostředí dokáže člověk skutečně žít, nebo zda jen neustále udržuje iluzi, aby se nemusel dívat na drobný chaos života.
Domů jsem šla s podivným pocitem, že se mezi námi objevila nová hranice. On o ní možná neví, ale já ji cítím. A nevím, jestli ji dokážu překročit, nebo jestli mě ten jeden oběd nezměnil víc, než jsem čekala.
