Článek
Vždycky jsem ho měla ráda, i když mezi námi nikdy nic nebylo. Možná kdysi, dávno, takové to nenápadné jiskření, které vyšumí dřív, než si ho vůbec připustíte. Proto jsem byla zvědavá, koho si bere. Psala jsem mu, že se těším, že přijdu, že mu to přeju.
Jenže když mi poslal svatební oznámení, chvíli jsem na něj jen zírala. To jméno mi bylo povědomé, ale mozek ho nechtěl hned přijmout. Když mi to došlo, zalilo mě horko. Nevěsta byla moje bývalá nejlepší kamarádka.
Seděla jsem na gauči, v ruce mobil a v hlavě zmatek. Ta dívka, se kterou jsem kdysi trávila skoro každý den, se kterou jsem řešila všechno od školy po vztahy, která věděla úplně všechno o mně, si teď bere člověka, kterého jsem kdysi měla ráda víc, než bych si chtěla přiznat.
Nejdřív jsem se smála. Takovým tím nervózním smíchem, co spíš bolí. Říkala jsem si, že je to přece náhoda, že svět je malý. Ale uvnitř mě to pálilo. Protože jsem si najednou vzpomněla, jak jsem jí o něm kdysi vyprávěla. Jak jsem jí řekla, že kdyby nebyl můj kamarád, asi bych se do něj zamilovala. A ona se tenkrát jen usmála a řekla, že mi rozumí.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli na tu svatbu vůbec půjdu. Byla jsem pozvaná mezi nejbližší, seděla bych tam, dívala se, jak si říkají ano, a tvářila se, že je všechno v pořádku. A přitom bych cítila, že něco hluboko ve mně se láme.
Přemítala jsem nad tím několik dní. Nakonec jsem mu napsala, že přijdu, ale že mám smíšené pocity. Odpověděl mi, že chápe, že mu to chce vysvětlit, že to nebylo plánované. Že se prostě potkali, rozumí si a všechno šlo nějak samo. Nezlob se, napsal.
Nezlob se. Dvě slova, která se lehko napíšou, ale těžko odpouští.
Na svatbu jsem šla. V bílých šatech jsem tam stála já. Tedy ne jako nevěsta, ale jako host, který se snaží tvářit, že mu nepraská srdce. Byla nádherná, to jsem musela uznat. A on vypadal šťastně. Dokonce i ten jejich dotek, když si vyměňovali prstýnky, byl opravdový. A já tam stála, mezi ostatními, tleskala, smála se, a přitom jsem cítila, jak mi po zádech stéká pot a v hrudi se mi svírá něco, co nešlo pojmenovat.
Po obřadu mě objala. Usmála se a řekla, že je ráda, že jsem přišla. Že mě má pořád ráda. Jenže já jsem tam stála a přemýšlela, jestli to, co cítím, je smutek, nebo závist. Ne po něm, ale po té jistotě, kterou měla. Po tom, že někomu patří.
Všechno, co jsem si tehdy představovala, když jsem byla mladší. Láska, svatba, domov, najednou stálo přede mnou, ale nepatřilo to mně. Patřilo dvěma lidem, kteří kdysi byli součástí mého života, a já jsem teď byla jen tichým svědkem jejich začátku.
Když jsme si připíjeli, snažila jsem se nemyslet na to, jak moc mě to bolí. Ale bylo to tam. Pokaždé, když se na sebe podívali, když se zasmáli, když se políbili.
Večer jsem se vytratila dřív. Sedla jsem do auta a rozbrečela se. Ne proto, že bych jim nepřála štěstí. Ale proto, že jsem si uvědomila, jak moc jsem ztratila. Nejen jeho, i když jsem ho vlastně nikdy neměla, ale i ji. Dva lidi, kteří byli kdysi moji, a teď už nejsou.
Doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem, jestli jsem to mohla nějak ovlivnit. Jestli bych se cítila jinak, kdybych mu tehdy řekla, co k němu cítím. Nebo kdybych se s ní nepřestala bavit, když se odstěhovala. Možná by se nikdy nepotkali. Ale to jsou myšlenky, které k ničemu nevedou.
Trvalo mi pár týdnů, než jsem se s tím srovnala. Přestala jsem sledovat jejich fotky, přestala přemýšlet, jestli jsou šťastní. Začala jsem se soustředit na sebe, i když to zní jako klišé. Ale je to pravda. Protože život jde dál, i když z něj občas někdo odejde.
Když jsme si po čase napsali, bylo to už jinak. Mluvili jsme jako staří známí. Bez zášti, bez lítosti. Řekl mi, že je rád, že jsem přišla, že to pro něj znamenalo víc, než si myslím. A tehdy jsem pochopila, že některé věci prostě mají být, i když zabolí.
Dnes, když si na tu svatbu vzpomenu, necítím bolest. Spíš klid. Protože vím, že i když mi tehdy spadla čelist, když jsem zjistila, kdo je nevěsta, nakonec jsem tím pochopila, že všechno má svůj důvod. A že některé konce jsou jen začátky, které nás dovedou k tomu, co je opravdu naše.
A možná, až jednou dostanu pozvánku na další svatbu, budu se už jen usmívat. Protože tentokrát budu vědět, že minulost mě naučila dívat se dopředu a ne zpátky.
