Článek
Vždycky to nějak zapadlo na své místo. Jenže tentokrát to bylo jiné. Hádka nebyla hlasitá ani dramatická. Spíš tichá, nepříjemná a plná věcí, které zůstaly viset ve vzduchu. Vzniklo to kvůli banalitě. Zrušená schůzka na poslední chvíli, pár zpráv, které vyzněly jinak, než byly myšlené, a moje únava, kvůli které jsem už neměla sílu to zachraňovat.
Napsala jsem mu, že mě to mrzí, ale že jsem se cítila odstrčená. On odpověděl stručně. Možná až moc. A pak bylo ticho. Několik dní, které mi připadaly delší, než by měly. Říkala jsem si, že mu dám prostor. Že jestli mu na tom záleží, ozve se. A ozval se. Napsal, jestli se může zastavit. Že by mi chtěl něco přinést. Na usmířenou. To slovní spojení mi přišlo trochu těžkopádné, skoro cizí, ale přesto jsem souhlasila. Část mě byla ráda. Jiná část byla opatrná.
Přišel odpoledne, když už se venku začínalo stmívat. Byl trochu nervíznější než obvykle, všimla jsem si toho hned. Mluvil rychle, jakoby chtěl vyplnit ticho, které mezi námi vzniklo. V ruce měl tašku. Podal mi ji s lehkým úsměvem, takovým tím nejistým, který člověk má, když neví, jestli dělá správnou věc.
Poděkovala jsem a rozbalila ji hned. Uvnitř byla věc, kterou bych si sama nikdy nekoupila. Praktická, hezká, ale úplně mimo to, co se mezi námi stalo. V tu chvíli jsem se usmála, automaticky, ze slušnosti. Ale někde uvnitř se mi něco sevřelo. Ne proto, že by ten dárek byl špatný. Byl v pořádku. Jen byl úplně vedle.
Došlo mi to pomalu. Ne jako rána, spíš jako tiché poznání, které se rozlézá myšlenkami. On si myslel, že jsme se pohádali kvůli něčemu konkrétnímu. Kvůli situaci, kvůli jedné schůzce, jednomu večeru. Že stačí přijít s dárkem, omluvit se mezi řečí a jet dál. Já jsem to ale prožívala jinak. Pro mě to nebylo o tom dni. Bylo to o pocitu, že jsem dlouhodobě až ta druhá v pořadí. Že když má čas, jsem fajn, a když ne, prostě se to nějak přežije.
Seděli jsme naproti sobě a povídali si. On se snažil být milý, normální, jako dřív. Vyprávěl historky z práce, ptal se, co je u mě nového. Já odpovídala, ale myšlenkami jsem byla jinde. Pořád jsem měla před sebou ten dárek. Symbol toho, že mluvíme každý jiným jazykem. Že on řeší povrch a já hloubku.
Nezlobila jsem se. Spíš jsem byla smutná. Uvědomila jsem si, jak často se tohle v mezilidských vztazích děje. Jak snadno si myslíme, že jsme se pochopili, zatímco každý řeší úplně jinou věc. On chtěl zahladit konflikt. Já jsem chtěla být slyšená. On přinesl věc. Já jsem čekala slova.
Chvíli jsem váhala, jestli to vůbec otevírat. Nechtěla jsem další napětí. Nechtěla jsem být ta komplikovaná. Ale zároveň jsem cítila, že když to nechám být, zůstane to ve mně a jednou to vyplave znovu. Možná ještě hůř.
Tak jsem mu to řekla. Klidně, bez obviňování. Že nejde o dárek ani o tu jednu situaci. Že mě mrzelo, jak snadno se dalo pochopit, že mi na našem přátelství záleží víc než jen tehdy, když se to hodí. Poslouchal. Nehádal se. Jen bylo vidět, že je překvapený. Jako by o tomhle úhlu pohledu nikdy nepřemýšlel.
Nečekala jsem zázrak. A ani nepřišel. Neodešli jsme z toho setkání s pocitem, že je všechno vyřešené. Ale odešli jsme s tím, že aspoň víme, kde ten nesoulad vznikl. Že jsme se nepochopili ne proto, že bychom nechtěli, ale proto, že jsme si každý nesli něco jiného.
Když odešel, uklidila jsem dárek na poličku. Nevyhodila jsem ho. Nezlobila jsem se na něj. Spíš jsem ho brala jako připomínku. Toho, že dobré úmysly nestačí, když se míjejí potřeby. A že někdy nestačí říct promiň nebo přinést něco hezkého. Někdy je potřeba si opravdu sednout a slyšet, co ten druhý říká. I když se to poslouchá hůř, než se rozbaluje taška s dárkem.
