Článek
Až později jsem pochopila, že to neudělala ze zloby, ale ze studu a strachu, s nimiž se potýkala úplně sama. Když jsme se s Magdou poznaly, brala jsem ji jako člověka, na kterého je spoleh. Trávily jsme spolu volné dny, jezdily na výlety a bez obav se navštěvovaly.
Její byt pro mě býval druhým domovem a vždy mě vítala s úsměvem. Proto mě zarazilo, když se začala vymlouvat, že nemá čas, že má doma nepořádek nebo že není ve své kůži. Bylo to divné, ale chtěla jsem jí dopřát prostor. Nakonec jsem ale pochopila, že nejde o obyčejné výmluvy.
Jednou jsme šly na kávu a po cestě jsem si všimla, že se bojí, aby nás někdo neslyšel. Vypadala unaveně a podrážděně, přestože se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Když jsem se jí nenápadně zeptala, jestli se něco děje, rázně změnila téma. Připadala jsem si jako vetřelec, i když jsem jen chtěla vědět, proč se najednou chová tak odtažitě.
Byl to den, kdy jsme se po delší době měly vidět u ní doma. Už jen to, že souhlasila, mě překvapilo. Stála jsem přede dveřmi, ale neotevřela. Místo toho mi jen přes dveře oznámila, že mě tentokrát nepustí dovnitř. Její hlas byl napjatý a zněl skoro zoufale. Cítila jsem, že se děje něco vážného.
V tu chvíli jsem se neudržela a zeptala se jí přímo. Neodpověděla. Jen mě prosila, ať odejdu a nezlobím se. S těžkým srdcem jsem poslechla, i když jsem měla v hlavě spoustu otázek. Věděla jsem, že tohle nemůže být jen rozmar. Bylo v tom něco víc.
Až o pár dní později se ke mně dostala zpráva, která mi vzala dech. Napsala mi, že je jí všechno líto a že mi to jednou vysvětlí. Večer mi konečně zavolala. Její hlas zněl zlomeně a plný obav. V tu chvíli jsem pochopila, že je připravená říct pravdu.
Magda mi přiznala, že se její život za poslední měsíce obrátil vzhůru nohama. Propadla do těžké deprese a přestala zvládat běžné věci. Byt se jí začal rozpadat před očima. Nešlo jen o nepořádek. Řekla mi, že přestala uklízet úplně a nedokázala se donutit k žádné domácí práci. Zásilky si skládala nehledě na to, že nemá kam, a z obýváku se stal skladištní chaos.
Nejhorší pro ni bylo, že se za to nesmírně styděla. Nechtěla, abych ji viděla v situaci, která ji samu děsila. Měla strach, že přijdu o respekt k ní, že mě zklame. A tak mě raději držela od sebe dál, než aby riskovala, že se na ni budu dívat jinak než dřív.
Když jsem ji konečně navštívila, viděla jsem byt, kde smutek i strach přerostly do hmatatelné podoby. A zároveň jsem viděla člověka, který dlouho bojoval sám. Nebylo v tom nic zlého nebo nezodpovědného, jen obyčejný lidský strach a hanba, která dokáže člověka paralyzovat.
Dnes už vím, proč mi zakázala vstup do svého bytu. Nechtěla mě od sebe odehnat. Jen potřebovala, aby ji někdo pochopil, než ji někdo odsoudí. A já jsem pochopila, že přátelství někdy znamená stát při člověku právě ve chvíli, kdy se sám bojí podat ruku.
