Článek
Byla to restaurace, kde jsem kdysi bývala často. Příjemná obsluha, domácí jídlo, žádné přehnané ceny. Jenže když jsem prošla kolem baru a zamířila ke stolu, něco na mě působilo jinak. Nejdřív jsem si toho nevšimla, protože jsem přemýšlela nad prací, ale jakmile jsem se posadila, zůstala jsem na chvíli sedět v rozpacích.
Na stole ležel tablet. Plochý, studený kus elektroniky místo lístku. A když jsem se rozhlédla, viděla jsem, že u ostatních stolů je to stejné. Nikde nikdo z obsluhy. Lidé seděli s tablety v rukou, klepali do nich jako do mobilu a objednávali si jídlo jako v e-shopu.
Chvíli jsem čekala, jestli někdo přijde. Třeba mají nový systém, možná jen zapomněli, že jsem si sedla. Čas ubíhal pomalu a nikdo se neobjevoval. Všude ticho, jen ťukání prstů do skla a občasné pípnutí.
Tablet jsem zvedla a čekala, že se mi zobrazí jídelní lístek. Objevila se stránka plná fotek jídel a trochu kostrbatých popisků. Objednávka probíhala jako nákup. Přidejte do košíku. Pokračovat. Dokončit. A úplně dole volba, jestli chci zaplatit rovnou kartou, nebo až přijde jídlo. Uvnitř mě se začínala ozývat zvláštní nechuť. Ne ta k jídlu, ale k tomu, jak to celé působilo.
Představila jsem si, že mám po dlouhém dni hlad, chci se zeptat číšníka, co doporučuje, jestli je polévka čerstvá, a on na mě místo toho ukáže na obrazovku. Možná jsem staromódní, ale na jídle mám ráda ten lidský dotek. Možnost prohodit pár slov, zeptat se, jestli mají něco dobrého navíc, usmát se na člověka, který mi přinese jídlo. Restaurace je pro mě místo, kde se na chvíli zastaví čas.
Seděla jsem tam možná pět minut a všichni kolem mě jako by byli s tím systémem smíření. Mladí, staří, rodiny i jednotlivci. Nikdo nic neřešil, nikomu to nepřišlo divné. Možná jsem byla jediná, kdo tam seděl a měl pocit, že je něco špatně. Cítila jsem zvláštní chlad. A bylo jedno, že venku bylo teplo.
Nalila jsem si vodu z karafy, která byla na stole. Doufala jsem, že mezitím přijde někdo z personálu, třeba mi vysvětlí, jak to funguje. Nic. Jen dveře do kuchyně se jednou otevřely a zas zavřely. Nezahlédla jsem ani obličej.
Otevřela jsem tablet ještě jednou. Přejela jsem prstem po obrazovce, ale pocit, že se přede mnou odehrává něco, co úplně nechci přijmout, byl silnější. Možná je to trend. Možná takhle budou jednou fungovat všechny restaurace. Jenže já jsem tam seděla a připadala si jako v samoobsluze, ne jako v místě, kde s vámi někdo jedná jako s hostem.
Možná to byl jen detail. Možná jsem měla hlad a únava udělala své. Ale v tu chvíli se ve mně ozvalo rozhodnutí tak jasné, že jsem překvapila sama sebe. Zavřela jsem tablet, položila ho zpátky doprostřed stolu a v tichosti jsem vstala. Nikdo si mě nevšiml. Nikdo nepřišel. Nikdo se nezeptal, jestli jsem si vybrala.
Když jsem vycházela ven, měla jsem pocit, jako bych opustila místo, které už není pro lidi jako jsem já. Nešlo o technologii. S telefony a počítači jsem v kontaktu pořád. Šlo o to, že se vytratil ten obyčejný lidský kontakt, který jsem měla s restaurací spojený. Pocit, že vás někdo obsluhuje, že se usměje, že aspoň na chvíli vnímá, že tam jste.
Došla jsem na chodník a nadechla se čerstvého vzduchu. Uvědomila jsem si, že to není o tom, že bych nechtěla technologie. Ale v některých situacích chci mít možnost mluvit s člověkem. Chci, aby mi někdo řekl, co je dnes dobré. Chci slyšet skutečný hlas. Ne reagovat na dotykovou obrazovku.
Šla jsem pryč s pocitem, že svět se mění rychleji, než jsem připravená. A možná to tak mají i ostatní, jen o tom nemluví. Možná to není nic velkého, jen tablet v restauraci. Ale je to drobný symbol toho, jak se z každodenních věcí pomalu vytrácí lidskost.
Došla jsem na konec ulice, zastavila se a přemýšlela, jestli si půjdu dát oběd někam jinam. Nebo jestli si koupím bagetu v obchodě. Nakonec jsem si vybrala malou bistro kavárnu, kde za barem stál unavený, ale milý pán.
Podal mi jídelní lístek, zeptal se, jaký mám den, a já jsem si uvědomila, jak moc mi to chybělo. Možná jednou přijde doba, kdy tablety nahradí všechno. Ale dnes ještě ne. Dnes jsem potřebovala kousek obyčejného lidského kontaktu. A v té první restauraci jsem ho nenašla.
