Článek
Bydlím sama v malém bytě ve starém činžáku na okraji města. Po rozchodu jsem se chtěla postavit na vlastní nohy, mít klid, nový začátek. První měsíce to byl sen. Ticho, hezké okolí, levný nájem. Jenže ten klid vzal rychle za své, když se nade mnou nastěhoval nový soused.
Poprvé jsem si ho všimla, když jsem věšela prádlo. Stál u okna, ruce za zády, díval se dolů. Neuhnul pohledem, ani když jsem zvedla hlavu. Bylo to zvláštní, ale neřešila jsem to. Druhý den zase. Třetí taky.
Z okna svého obýváku má přímý výhled na můj balkon. Kdykoli jsem tam vyšla, byl tam. Seděl, koukal, mlčky. Občas se pousmál, občas si něco zapisoval do malého notýsku. Začalo mě to znervózňovat. Přestala jsem věšet prádlo ven, začala zatahovat žaluzie, i když venku svítilo slunce.
V noci jsem slyšela jeho kroky. Pomalu přecházel po bytě, někdy se ozývalo slabé klepání, jako kdyby poklepával na parapet. Bála jsem se vyjít ven. A když jsem ho potkala na chodbě, usmál se na mě tím způsobem, ze kterého vám přeběhne mráz po zádech.
Kamarádka mi říkala, že to přeháním. Že možná jen moc sleduju kriminálky a dělám si zbytečně hlavu. Ale já to cítila jinak. Někdy jsem ho zahlédla i na ulici. Šla jsem z práce, otočila se a on šel pár metrů za mnou. Zrychlila jsem, zabočila do jiné ulice, zmizel. Ale ten pocit zůstal.
Začala jsem zapisovat, kdy ho vídám. Kolikrát denně, co dělá. Měla jsem už i v plánu jít na policii, ale připadala jsem si hloupě. Co bych řekla? Že na mě kouká? Že stojí u okna? Nikdo by mi to nevěřil.
A tak jsem se rozhodla, že zjistím sama, co za tím je. V jeden večer jsem zhasla světla a tiše se postavila k oknu. On tam seděl. V ruce měl dalekohled. Zůstala jsem stát a srdce mi bušilo. Tentokrát to nebyla náhoda. Sleduje mě vědomě.
Další den jsem sebrala odvahu a šla za ním. Zaklepala jsem na dveře. Dlouho se nic nedělo, až pak se ozvalo pomalé kroky a dveře se otevřely. Stál tam on, v šedém svetru, s kruhy pod očima. Vypadalo to, že ho můj příchod vyděsil víc než mě samotnou.
Zeptala jsem se ho, proč mě sleduje. Chvíli mlčel, pak se zlomil. Řekl, že mě nesleduje. Že kouká na mě, protože mu připomínám jeho dceru. Před dvěma lety prý zemřela při nehodě. Byla stejně stará jako já, měla podobné vlasy, dokonce i stejný způsob, jak se opírám o zábradlí.
Když mi to říkal, hlas se mu třásl. V ruce svíral malý notýsek. Byly v něm náčrtky, kresby dívky na balkoně, jak se směje, jak čte. Nebyla jsem to já, ale ona. Jeho dcera. Prý to dělá proto, aby ji nezapomněl.
Zůstala jsem stát a nevěděla, co říct. Chtěla jsem se zlobit, křičet, ale místo toho jsem cítila jen lítost. Stála jsem před zlomeným člověkem, který se snažil vrátit kousky života, co mu zbyly.
Od toho dne už ho u okna nevidím tak často. Možná pochopil, že mě jeho přítomnost děsila. Možná se snaží začít znovu, stejně jako já. Ale občas, když se venku setmí a já se zapomenu zatáhnout závěsy, zahlédnu nahoře slabé světlo. A vím, že tam je.
Nevím, jestli se někdy přestanu ohlížet. Ten pocit, že vás někdo sleduje, se ve vás zakoření. Ale zároveň si říkám, že svět není černobílý. Někdy to, co vypadá jako posedlost, je jen zoufalství.
A možná… možná jsme oba hledali něco, co nám chybělo. Já klid a nový začátek, on vzpomínku na dceru, kterou už nikdy neuvidí. Od té doby už ale nikdy nikoho neodsoudím dřív, než zjistím, co za jeho pohledem skutečně je.
