Článek
První dny jsem brala celou situaci jako běžnou součást kancelářského života. Blížily se narozeniny kolegyně a v týmu se začala řešit otázka dárku. Nestojím o velké akce ani složité společné sbírky, ale protože máme v kanceláři přátelskou atmosféru, souhlasila jsem, že přispěji. Domluvili jsme se na drobné částce a já byla připravená ji předat, jakmile se vybere.
Jenže o pár dní později mě v kuchyňce zastavil kolega, se kterým si běžně moc nepovídám. Tvrdil, že by bylo dobré částku navýšit, aby dárek vypadal lépe. Nejdřív jsem myslela, že si dělá legraci. Když ale začal mluvit o tom, že bych měla dát víc, protože jsem prý na vyšší pozici, pochopila jsem, že to myslí vážně.
Odpověděla jsem mu klidně a bez emocí. Řekla jsem, že částku navýšit nechci a že se držím toho, na čem jsme se domluvili. Nejdřív jen pokrčil rameny a odešel. Myslela jsem, že tím to končí, ale mýlila jsem se. Odpoledne se za mnou vrátil a začal naznačovat, že nechci přispět, protože prý nemám ráda oslavenkyni. To mě zarazilo. Bylo zvláštní, jak rychle dokázal obyčejnou sbírku proměnit ve způsob, jak někoho shodit před ostatními.
Večer jsem odcházela domů s nepříjemným pocitem. Vždycky jsem se snažila vycházet s kolegy férově a nezatahovat do práce žádné emoce nebo konflikty. Tentokrát jsem ale cítila, že se něco vychyluje. Nešlo o peníze. Šlo o to, jak se mě někdo snažil dotlačit k něčemu, co jsem nechtěla.
Další den kolega situaci posunul ještě dál. Před ostatními pronesl poznámku o tom, že se na dárek složili všichni kromě mě. Seděla jsem u počítače a slyšela smích, který mě zabolel víc, než bych čekala. Zároveň jsem cítila, že se na mě někteří kolegové dívají jinak, možná s otázkami v očích.
Po obědě jsem si s jednou kolegyní sedla stranou a zeptala se jí, co o tom ví. Jen pokrčila rameny a řekla, že jim kolega tvrdil, že jsem odmítla přispět úplně. V tu chvíli jsem pochopila, že už nejde o peníze ani o dárek. Šlo o to, že někdo překroutil moje slova a používá je k vlastnímu prospěchu. Najednou jsem se ocitla v roli člověka, který odmítá být týmový, aniž by to byla pravda.
Rozhodla jsem se, že nemá smysl mlčet. Po práci jsem si kolegu odchytla a vysvětlila mu, že to, co říká, není pravda. Žádala jsem ho, aby přestal šířit nepravdivé informace. Reagoval chladně a tvrdil, že jen sděluje skutečnost. V ten moment jsem pochopila, že narazil na mé hranice, které nemám chuť dál posouvat.
Další den jsem šla za šéfovou. Vysvětlila jsem jí celý kontext a požádala ji, aby byla případně připravena zasáhnout, pokud se situace znovu vyhrotí. Nešlo o stížnost. Spíše o to, aby věděla, že nejde o nedorozumění, ale o chování, které překračuje lidskou slušnost.
Dárek se nakonec koupil i bez navýšení částky. Všichni se usmívali jako obvykle. Kolega se mnou dodnes téměř nemluví, ale mně to nevadí. Od té chvíle mám jasno v tom, že hranice je potřeba chránit, i když jsou situace zdánlivě banální. A že nejde o peníze, ale o princip, který si člověk musí držet, pokud nechce, aby ho někdo ohýbal podle svých představ.
