Článek
Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by za tím mohlo být něco jiného. Pracujeme spolu už nějakou dobu, občas jsme řešili věci i mimo kancelář. Kavárna poblíž práce mi přišla jako logická volba. Navíc jsem měla pocit, že je vlastně fajn, když mě někdo bere jako rovnocennou kolegyni, se kterou se chce poradit. Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem v práci brána vážně.
Přišla jsem o pár minut dřív. Sedla si ke stolu, objednala kávu a v hlavě si srovnávala, co by mohl chtít řešit. Možná nový klient, možná problém s rozpočtem. Byla jsem naladěná pracovně, trochu unavená po dlouhém dni, ale pořád v módu řešení a výkonu.
Když přišel, všimla jsem si, že je nějak jiný. Usmíval se víc než obvykle. Ne ten zdvořilý pracovní úsměv, spíš takový… osobní. Připsala jsem to dobré náladě. Sedl si naproti mně, objednal si pivo, což mě trochu zarazilo, ale nechtěla jsem z toho hned vyvozovat závěry. Každý máme jiný způsob, jak po práci vypnout.
Prvních pár minut mluvil o všem možném, jen ne o práci. Jak je unavený, jak ho štve vedení, jak má pocit, že se v poslední době nic nedaří. Poslouchala jsem, přikyvovala, snažila se reagovat lidsky. Říkala jsem si, že se k zakázce dostaneme za chvíli. Jenže nedostali.
Najednou se mě zeptal, jestli mám přítele. Ta otázka přišla zničehonic a úplně změnila atmosféru u stolu. Zasmála jsem se, trochu rozpačitě, a odpověděla vyhýbavě. V tu chvíli mi došlo, že tohle nebude pracovní schůzka. Že se něco posunulo někam, kam jsem to vůbec neposouvala já.
Začal mluvit o tom, jak si se mnou rozumí. Jak jsem jiná než ostatní. Jak si mě váží. Jak mě obdivuje. Slova se na mě valila rychle a mně se postupně stahoval žaludek. Ne proto, že by byl hrubý nebo vulgární. Právě naopak. Všechno bylo podané tak jemně, tak nenápadně, že jsem měla pocit, že když se ohradím, budu ta přehnaná, která si všechno špatně vyložila.
Seděla jsem tam a v hlavě mi běželo tisíc myšlenek. Jak to zastavit. Jak to odmítnout. Jak si zároveň nezkomplikovat práci. Protože tohle nebyl cizí člověk. Byl to kolega. Někdo, koho budu dál potkávat na poradách, v chodbách, v e-mailech. Někdo, kdo má v týmu slovo.
Když jsem se konečně nadechla a řekla, že jsem si myslela, že se máme bavit o zakázce, zasmál se a řekl, že to přece můžeme probrat jindy. Že tohle je důležitější. V tu chvíli mi bylo jasné, že o žádnou zakázku nikdy nešlo. Že to byla jen záminka.
Cítila jsem se hloupě. Ne proto, že bych udělala něco špatně, ale proto, že jsem si připadala nachytaná. Jako bych byla naivní. Jako bych měla poznat, co má za lubem. Přitom jsem udělala jen to, co dělám běžně. Šla jsem na schůzku kvůli práci.
Odmítla jsem ho slušně, klidně, bez emocí. Řekla jsem, že o nic takového nestojím a že bych byla ráda, kdybychom zůstali u profesionální roviny. Přikývl, omluvil se, ale v jeho očích jsem viděla zklamání. A možná i něco víc. Něco, co mi nebylo příjemné.
Domů jsem šla s těžkým pocitem. Nešlo o žádné drama, nikdo na mě nekřičel, nikdo mě neurazil. A přesto se mi ten večer usadil pod kůží jako nepříjemná pachuť. Uvědomila jsem si, jak tenká je hranice mezi pracovním a osobním světem. Jak snadno se může profesionální situace změnit v něco, co si člověk nevybral.
Další dny v práci byly zvláštní. Byl odměřenější. Chladnější. Zakázku, kvůli které jsme se údajně měli sejít, už nikdy nezmínil. A já jsem si začala dávat větší pozor. Ne na oblečení, ne na chování. Spíš na důvěru.
Nejvíc mě ale mrzelo, že jsem si ten pocit odnesla já. Že jsem se cítila provinile za něco, co jsem nezavinila. Že jsem si kladla otázky, jestli jsem něco nenaznačila. Jestli jsem neměla být rezervovanější. Přitom jsem byla jen kolegyně, která přišla na schůzku kvůli práci.
Od té doby si víc hlídám, komu a kam kývnu. Ne proto, že bych přestala lidem věřit, ale proto, že vím, jak snadno se může dobrý úmysl obrátit proti mně. A že ne každá schůzka, která se tváří pracovně, taková skutečně je.
